26 Cdo 4794/2015 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4794/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2016 Spisová značka:26 Cdo 4794/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.4794.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 37 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 4. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4794/2015U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Ostravy, městského obvodu Moravské Ostravy a Přívozu, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, náměstí Dr. E. Beneše 555/6, proti žalované euroAWK s.r.o., se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO: 43965717, zastoupené Mgr. Milanem Dančíkem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Dělnická 1324/9, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 C 88/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2015, č. j. 8 Co 204/2015-105, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Žalobce se domáhá, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit (odstraněním velkoplošných reklamních zařízení a čekáren městské hromadné dopravy) pozemky specifikované v žalobě, jež se nacházejí na území statutárního města O. (dále jen „předmětné pozemky“), a to s odůvodněním, že žalovaná je užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 3. dubna 2007, ve znění pozdějších dodatků, a že nájemní poměr k nim zanikl dne 30. června 2013 uplynutím doby, na níž byl sjednán. V podání ze dne 27. ledna 2014, jímž se žalovaná vyjádřila k žalobě, mimo jiné namítla, že k projednání a rozhodnutí věci není dána pravomoc českých soudů. V této souvislosti nejprve uvedla, že předmětné pozemky neužívá na základě nájemní smlouvy zmíněné v žalobě (která je podle jejího názoru absolutně neplatná), nýbrž na podkladě smlouvy ze 17. dubna 1991, ve znění pozdějších dodatků (dále též jen „Smlouva“), kterou žalobce uzavřel s její právní předchůdkyní – společností Deutche Plakat – Werbung GmbH (dále jen „jmenovaná společnost“). Poté zdůraznila, že posléze uvedená smlouva obsahovala rovněž ujednání, že pravomoc soudu se řídí místem sídla podniku jmenované společnosti, jímž bylo město K. ve Spolkové republice Německo, a dodala, že práva a povinnosti vyplývající pro jmenovanou společnost ze Smlouvy na ni přešly v důsledku koupě části jejího podniku realizované smlouvou uzavřenou 17. května 1996 (dále jen „Smlouva o prodeji části podniku“). Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 20. ledna 2015, č. j. 55 C 88/2013-90, shora uvedenou námitku žalované zamítl. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 2. června 2015, č. j. 8 Co 204/2015-105, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí dané věci není Smlouvou vyloučena, byť si v ní smluvní strany pro řešení vzájemných sporů dohodly příslušnost cizozemského (zde německého) soudu podle § 37 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 30. června 1992 (dále jen „ZMPS“). Podle jejich názoru je tomu tak proto, že pravomoc soudu k řešení sporů ze Smlouvy je sice i nadále určena podle místa sídla podniku, avšak na základě Smlouvy o prodeji části podniku je nyní tímto místem sídlo podniku žalované, které je situováno v České republice. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnila konstatováním, že při řešení otázky pravomoci českých soudů v této věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. května 1997, sp. zn. 1 Odon 39/97 – namítla, že na obsah dohody, jíž byla podle § 37 odst. 3 ZMPS založena pravomoc (mezinárodní příslušnost) cizozemského (německého) soudu podle místa sídla její právní předchůdkyně, nemohly mít žádný vliv okolnosti nastalé po jejím uzavření, a že tedy citovaná dohoda, obsažená ve Smlouvě, nepozbyla závaznost v důsledku uzavření Smlouvy o prodeji části podniku, jak se oba soudy mylně domnívaly. Z toho dovozovala, že dohodou o příslušnosti německého soudu pro řešení sporů ze Smlouvy byla platně vyloučena pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí daného sporu. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že řízení o vyklizení předmětných pozemků se podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavuje. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice otázky, zda i přes dohodu o příslušnosti německého soudu uzavřenou v režimu § 37 odst. 3 ZMPS je dána pravomoc českých soudů v předmětném majetkovém sporu (v řízení o vyklizení nemovitostí nacházejících se v České republice), resp. zda tato pravomoc mohla být uvedenou dohodou platně vyloučena. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovolenost předmětu právního úkonu, tj. požadavek, aby právní úkon neodporoval zákonu, zákon neobcházel a nepříčil se dobrým mravům, je nutno posuzovat podle právního stavu, jaký zde byl v době, kdy byl právní úkon učiněn (srov. např. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněného pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 68/2004 časopisu Soudní judikatura). K tomu lze jen dodat, že platí-li uvedený závěr i pro rozhodčí smlouvu (o tom svědčí např. odůvodnění usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; viz také právní větu, s níž byl pod č. 35/2014 uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek rozsudek Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013), neexistuje jediný rozumný důvod, proč by neměl platit též pro dohodu o určení příslušnosti cizozemského soudu ve smyslu § 37 odst. 3 ZMPS. Obě zmíněné smlouvy totiž ve svých důsledcích směřují ke stejnému účinku (k tomu viz posléze uvedený výklad). Otázku otevřenou dovolacímu přezkumu proto dovolací soud posuzoval podle právních předpisů účinných v době uzavření Smlouvy. Podle § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy a ve znění do 30. června 1992 (dále opět jen „ZMPS“, příp. též „zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním“), pravomoc československých (nyní českých) soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých (nyní českých) předpisů jejich příslušnost. Příslušností českých soudů podle tohoto ustanovení je přitom míněna příslušnost místní (obecná, výlučná nebo na výběr daná) ve smyslu ustanovení § 84 až 89a o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 19. února