26 Cdo 5106/2007 — Nejvyšší soud

26 Cdo 5106/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 7. 2008 Spisová značka:26 Cdo 5106/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.5106.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 5106/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. J. K., 2) Mgr. J. K., 3) MUDr. J. P., 4) MUDr. L. P., a 5) M., žalovaní 2), 3), 4) a 5) zastoupeni advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 202/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 5 C 202/2006-37, a Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2007, č. j. 21 Co 161/2007-58, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 5 C 202/2006-37, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2007, č. j. 21 Co 161/2007-58, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2) až 5) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.749,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. V poměru mezi žalobkyní a první žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 5 C 202/2006-37, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (původně spolu s druhým žalobcem M. K. /dále též jen „druhý žalobce“/, zemřelým v průběhu řízení před soudem prvního stupně) domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu „bytu č. 4, v P. 3, Kouřimská 2306/8, o velikosti 1+1 s příslušenstvím nacházejícího se v přízemí domu“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), datované dnem 10. května 2006, jež jí a žalobci M. K. dali žalovaní z důvodů podle § 711 odst. 2 písm. b/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok I). Výrokem II. zastavil řízení ve vztahu mezi druhým žalobcem a žalovanými a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaní jsou většinovými spoluvlastníky předmětného domu a že ohledně předmětného bytu bylo ve prospěch žalobkyně a druhého žalobce vydáno rozhodnutí příslušného orgánu státní správy podle § 2 zákona č. 138/1948 Sb. Dále zjistil, že žalobci nejméně od roku 1996 užívali celoročně k bydlení dům č. p. 41 v T. (dále jen „dům v T.“), že dům v T. je ve výlučném vlastnictví jejich dcery PhDr. R. K., která jim udělila souhlas k jeho doživotnímu užívání, že PhDr. R. K. se s rodiči dohodla, že jí a vnučce přenechají předmětný byt a nastěhují se do domu v T., že PhDr. K. byla v té době členkou L. b. d. a nájemkyní bytu v domě na adrese nám. Jiřího z Lobkovic č. 6, P. 3, že do předmětného bytu se nastěhovala až poté, co se její rodiče přestěhovali do domu v T., a že její rodiče v domě v T. žili až do smrti druhého žalobce. Soud prvního stupně především dovodil, že právo nájmu předmětného bytu nepřešlo (§ 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“) na PhDr. K. proto, že do předmětného bytu se nastěhovala až poté, co se její rodiče odstěhovali do domu v T., a tudíž nežila se svými rodiči ve společné domácnosti v den, kdy se odstěhovali do domu v T. Dále dovodil, že výpověď žalovaných z nájmu předmětného bytu doručená žalobkyni a druhému žalobci dne 19. května 2006 splňuje všechny náležitosti jednostranného hmotněprávního úkonu. Poté rovněž dovodil, že žalobkyně a druhý žalobce svým chováním hrubě porušili povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že bez souhlasu pronajímatelů (žalovaných) předmětný byt přenechali do užívání své dceři PhDr. R. K. a její dceři M. K. a že bez vážných důvodu a po dlouhou dobu byt k bydlení neužívali; protože za této situace jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. b/ a d/ obč. zák., žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. května 2007, č. j. 21 Co 161/2007-58, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a o nákladech řízení (ve výroku I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Dovodil, že nájem předmětného bytu nemohl přejít (ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. před novelou) na PhDr. K. i proto, že v době nastěhování se do předmětného bytu měla vlastní byt, neboť byla členkou lidového bytového družstva a nájemkyní bytu v domě na adrese nám. Jiřího z Lobkovic 6, P. 3. Za správný – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – pokládal rovněž závěr o naplnění výpovědních důvodů podle § 711 odst. 2 písm. b/ a d/ obč. zák. Jako neodůvodněný shledal požadavek žalobkyně, aby s ohledem na tíživou situaci její rodiny byla jejím rodinným příslušníkům poskytnuta bytová náhrada. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Podle dovolatelky má v dané věci zásadní právní význam posouzení otázky přechodu nájmu bytu (ve smyslu § 706 a § 708 obč. zák. před novelou) na její dceru. V této souvislosti uvedla, že dcera s nimi žila ve společné domácnosti v předmětném bytě od 1. října 1997, že ona společnou domácnost opustila 25. února 1998 a druhý žalobce až dne 13. července 2005. Kromě toho v té době neměla dcera jiný byt. Podle názoru dovolatelky nemůže být hrubým porušením povinností vyplývajících z nájmu bytu „to, že nájemce (nájemci) přijme do společné domácnosti svou dceru, která nemá vlastní byt“ (dcera „byla sice členem družstva, ale nebydlícím“). Kromě toho za neužívání bytu (ve smyslu § 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.) nelze považovat „občasné návštěvy žalobkyně jejím manželem“, neboť „mnoho nájemců … se ve svých bytech nezdržuje celoročně, např. důchodci v létě na chatách …“. Podle jejího názoru výpověď, kterou dcera učinila ve věci sp. zn. 5 C 411/2004 Obvodního soudu pro Prahu 3, „byla přinejmenším nepřesná a podmíněná stresem ze zdravotního stavu rodičů a z výchovných problémů s dcerou“. Nakonec dodala, že soudy obou stupňů nezjistily bez pochybností skutkový stav, a to především pro účely posouzení otázky opuštění společné domácnosti vedené v předmětném bytě. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalovaní ve vyjádření k dovolání především namítli, že je nepřípustné dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále uvedli, že dovolatelka zejména polemizuje s hodnocením důkazů a v podstatě namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází z nedostatečných skutkových zjištění, resp. že učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Podle názoru žalovaných tak dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který však v daném případě nelze použít. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (viz § 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 5 C 202/2006-37, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž využila). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 151 v seš