26 Cdo 53/2018 — Nejvyšší soud

26 Cdo 53/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2018 Spisová značka:26 Cdo 53/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.53.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Žaloba určovací Vlastnictví Přechod majetku státu na obce Smlouva kupní Dobrá víra Dotčené předpisy:§ 2a předpisu č. 172/1991Sb. ve znění od 01.07.2000 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 2. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 53/2018-440 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Karlovy Vary, se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Jateční 2121/6, proti žalované LOBBY VARY s.r.o., se sídlem Karlovy Vary, Moravská 2093/2a, IČO: 25219944, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem Praha 8, Krosenská 531/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Diplomatického servisu, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 816/49, IČO: 00000175, zastoupeného JUDr. Ivanem Solilem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 791/39, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 40/2013, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2017, č. j. 18 Co 320/2014-377, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2017, č. j. 18 Co 320/2014-377, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. května 2014, č. j. 11 C 40/2013-204, výrokem I. zamítl žalobu (podanou dne 21. února 2013 původně proti České republice – Diplomatickému servisu), jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem „pozemků p. XY, jehož součástí je stavba XY (objekt bydlení), p. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, p. XY, zapsaných na LV XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec a katastrální území XY“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“); současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 544.469,30 Kč (výrok II.) a rozhodl, že v poměru mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. dubna 2015, č. j. 18 Co 320/2014-285, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejšího účastníka před soudy obou stupňů. K dovolání žalované a vedlejšího účastníka Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 28 Cdo 3949/2015-332 (dále jen „Rozsudek“), zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení; dovolání vedlejšího účastníka proti měnícímu výroku uvedeného rozsudku odmítl. V dalším řízení odvolací soud rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. září 2017, č. j. 18 Co 320/2014-377, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. a v nákladovém výroku III. (výrok I.) a změnil v nákladovém výroku II. tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 45.731,- Kč (výrok II.); současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 83.501,- Kč (výrok III.) a vedlejšímu účastníku částku 73.041,- Kč (výrok IV.). Z provedených důkazů učinil – shodně se soudem prvního stupně – zejména následující skutková zjištění. Předmětné nemovitosti byly přiděleny žalobci rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III. – 233/49 ze dne 30. prosince 1949, o odevzdání konfiskovaného majetku obci (dále jen „rozhodnutí o odevzdání majetku obci“), a to po konfiskaci na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. K 24. květnu 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), byly nemovitosti ve vlastnictví tehdejší České a Slovenské Federativní republiky (a ve správě federálního ministerstva zahraničních věcí). Státem zřízená příspěvková organizace Diplomatický servis (tj. vedlejší účastník) jako tehdejší správce nemovitostí prodala Kupní smlouvou ze dne 27. září 2012 (schválenou dne 30. ledna 2013 Ministerstvem financí České republiky) předmětné nemovitosti žalované s účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 11. března 2013. Dne 21. února 2013 pak žalobce požádal – s poukazem na žalobu podanou v této věci – Katastrální úřad pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY, aby do katastru nemovitostí zapsal poznámku spornosti vlastnického práva státu k nemovitostem, přičemž dotčený katastrální úřad tomuto požadavku vyhověl. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – s odkazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v Rozsudku – především konstatoval, že rozhodnutí o odevzdání majetku obci bylo rozhodnutí přídělové ve smyslu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Poté však rovněž zdůraznil, že proces majetkových restitucí se neobejde bez výjimek a že v případech, kdy je (jako v dané věci) předmětem sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, upřednostňuje rozhodovací praxe soudů – byť spíše jako výjimku z obecného pravidla – tu interpretační variantu, podle níž se citované ustanovení nevztahuje na takový majetek bývalé federace, zejména tehdy, jestliže jej stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či dalších závazků vyplývajících z mezinárodního práva. Současně podotkl, že navíc v případech, kdy obec uplatnila restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. a kdy neučinila návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku, stanovené v § 8 citovaného zákona v původním znění, nelze vyloučit závěr o existenci vlastnického práva osoby, která ho v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu. V návaznosti na to uzavřel, že požaduje-li tedy žalobce deklarování vlastnického práva k nemovitostem, jež měly (podle jeho mínění) přejít do jeho vlastnictví ze zákona (ex lege) již dnem 1. července 2000, avšak určovací žalobu podal u soudu teprve dne 21. února 2013 (byť z pohledu novelizovaného ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. před uplynutím tam stanovené prekluzívní lhůty), tj. s časovým odstupem téměř třinácti let, a to v situaci, kdy vedlejší účastník již dříve nemovitosti prodal žalované (kupní smlouvou uzavřenou dne 27. září 2012), je vyloučeno uvažovat o tom, že by nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění po novele provedené s účinností od 1. července 2000 zákonem č. 114/2000 Sb.). Vzhledem k tomu se v konečném důsledku ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že na něj mohlo přejít vlastnické právo k předmětným nemovitostem (ke dni 1. ledna 2014) pouze za podmínek stanovených v § 2c zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění po novele provedené s účinností od 29. června 2012 zákonem č. 173/2012 Sb.), jež však v daném případě nemohly být splněny zejména proto, že do 31. března 2013 nepodal u příslušné organizační složky státu nebo státní organizace žádost o zařazení nemovitostí do seznamu podle odstavce 1 písm. f/ citovaného ustanovení (§ 2c odst. 4 téhož zákona). Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil. Současně ho potvrdil i v nákladovém výroku III. s odůvodněním, že vedlejší účastník daný výrok nenapadl odvoláním. Naproti tomu ho však změnil v nákladovém výroku II. ohledně výše náhrady nákladů řízení, neboť shledal, že v posuzovaném případě je namístě při určení výše odměny za zastoupení advokátem postupovat analogicky podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze 7. června 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze 7. června 2017, sp. zn. 28 Cdo 1350/2016). Podle citované (přísudkové) vyhlášky pak rozhodl i o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejšího účastníka. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení. Žalobce opřel přípustnost svého dovolání o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu zejména vytkl, že při právn