26 Cdo 6/2013 — Nejvyšší soud

26 Cdo 6/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 2. 2013 Spisová značka:26 Cdo 6/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.6.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 41 obč. zák. § 37 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 2. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.4.2014I.ÚS 1467/14JUDr. Ivana Janůodmítnuto9.9.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 6/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, proti žalovaným 1. Ing. J. K., bytem v P. 10, J. 376, 2. Ing. E. K., bytem v P. 4, E. Hy. 526/15, oběma k doručování na adrese K. H., M. 222, zastoupeným JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem se sídlem v Brně, Cejl 513/45, o zaplacení částky 131.976,- Kč s příslušenstvím a částky 122.799,09 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 5/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 21 Co 72/2012-220, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 21 Co 72/2012-220, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 8. 11. 2002 se žalobkyně (původně zastoupená Okresním úřadem Český Krumlov) v konečném znění žalobního návrhu domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí částku 131.976,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,25% denně z částky 65.988,- Kč od 1.3.2000 do 28.2.2001 a z částky 131.976,- Kč od 1.3.2001 do 14.5.2008 a smluvní pokutu ve výši 1% za každý započatý měsíc z částky 65.988,- Kč od 1.3.2000 do 28.2.2001 a z částky 131.976,- Kč od 1.3.2001 do 14.5.2008, kterou vyčíslila na 122.799,09 Kč. Žalobu zdůvodnila mimo jiné tím, že dne 20.9.1997 uzavřela se žalovanými nájemní smlouvu, kterou jim pronajala pozemek p. č. 209 – ostatní plocha o výměře 846 m2 – v obci a k. ú. H. P. jako manipulační plochu pro drogistickou živnost. Nájemné činilo 78,- Kč za 1 m2 ročně a bylo splatné jednorázově do 28. února každého roku předem. Žalovaní neuhradili nájemné za roky 2001 a 2002, jsou proto povinni zaplatit nejenom toto nájemné v celkové výši 131.976,- Kč, ale i poplatek z prodlení a sjednanou smluvní pokutu. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, č.j. 7 C 5/2003-188, žalobu zamítl v částkách 131.976,- Kč a 35.315,85 Kč a v poplatku z prodlení, žalobě vyhověl v částce 87.483,24 Kč a rozhodl o nákladech účastníků řízení a soudním poplatku. Částku 131.976,- Kč představující nájemné zamítl s odůvodněním, že byla žalovanými dne 14.5.2008 uhrazena, poplatek z prodlení ve výši 0,25% denně nepřiznal, neboť ujednání o jeho placení považoval dle § 39 občanského zákoníku za neplatné pro rozpor se zákonem. Ohledně nároku na smluvní pokutu dovodil, že nájemní smlouva ze dne 20.9.1997, kterou žalobkyně uzavřela jako vlastník pozemku, je v části týkající se pronájmu části pozemku, označené geometrickým plánem č. 853-132/96, ověřeném dne 9.1.1997, jako část „a“ o výměře 243 m2, neplatná ve smyslu § 37 odst. 2 ve spojení s § 41 občanského zákoníku ( dále jen „obč. zák.“) pro počáteční nemožnost plnění, neboť na této části pronajatého pozemku bylo vybudováno na základě stavebního povolení vydaného Městským úřadem Horní Planá – stavebním úřadem dne 12.7.1996 pod č.j. 137/výst/96-Ra a provozováno dětské hřiště. Protože nájemné bylo odvozeno od ceny za m2 pronajaté plochy a protože žalovaní zbývající část pozemku užívali, dospěl k závěru, že ve zbývající části (ohledně pronájmu pozemku ve výměře 603 m2) je nájemní smlouva platná. K námitkám žalovaných o nezpůsobilosti předmětu nájmu uvedl, že okolnost spočívající v tom, že pronajatý pozemek není způsobilý ke smluvenému způsobu užívání, nemá za následek absolutní neplatnost nájemní smlouvy; k její nápravě má nájemce k dispozici jiné právní prostředky. Soud prvního stupně pak uzavřel, že při platném nájemním vztahu ohledně 603 m2 pozemku byli žalovaní povinni platit žalobkyni nájemné ve výši 47.034,- Kč ročně. Jestliže nájemné za roky 2000 a 2001 uhradili až dne 14.5.2008, byli v prodlení s placením nájemného za rok 2000 od 1.3.2000 do 14.5.2008 a za rok 2001 od 1.3.2001 do 14.5.2008, což při sjednané smluvní pokutě ve výši 1% dlužné částky za každý započatý měsíc prodlení představuje částku 87.483,24 Kč, ve které bylo žalobě vyhověno, zatímco v částce 35.315,85 Kč byl i nárok na smluvní pokutu zamítnut. K odvolání žalovaných do vyhovujícího výroku Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2012, č.j. 21 Co 72/2012-220 rozsudek soudu prvního stupně změnil „jen tak, že výše soudního poplatku činí 4.370,- Kč“, ve věci samé rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že jiná než sjednaná vlastnost či stav předmětu plnění nezpůsobuje absolutní neplatnost nájemní smlouvy a že ke zjednání nápravy slouží jiné právní prostředky, a ztotožnil se s jeho závěry i v tom, že nájemní smlouva ze dne 20.9.1997 je v části, týkající se pronájmu části pozemku využívaného jako dětské hřiště, neplatná pro počáteční nemožnost plnění. Ve zbývající části ji stejně jako soud prvního stupně považoval za platnou s odůvodněním, že dětské hřiště bylo viditelně odděleno a plocha využitelná k pronájmu byla účastníkům známa. V závislosti na částečné platnosti nájemní smlouvy považoval za správný závěr o povinnosti žalovaných hradit platně sjednanou smluvní pokutu v důsledku prodlení s placením nájemného, a to ve výši vypočtené soudem prvního stupně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které odůvodňují odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítají, že nájemní smlouva je pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná a zpochybňují závěr odvolacího soudu o částečné platnosti uzavřené nájemní smlouvy, který vychází z názoru, že žalovaní mohli užívat pozemek ke sjednanému účelu v menší výměře, než jaká byla stanovena v nájemní smlouvě. Poukazují na to, že oba soudy vycházely při svém rozhodování ze stavu, který vznikl až v roce 2009, nikoli ze stavu, který existoval v době uzavření nájemní smlouvy, kdy účastníkům nebyla známa hranice pozemku ani výměra připadající na dětské hřiště. Ze strany obou soudů tak došlo „ke hře s čísly, která postrádala logickou provázanost se skutkovými okolnostmi“. Soudům obou stupňů dovolatelé dále vytýkají, že nezohlednily okolnost, že na části pozemku bylo budováno dětské hřiště, že pozemek se nachází v CHKO Šumava, a nezabývaly se otázkou, zda byl pozemek ve stavu způsobilém smluvenému užívání. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. Část první, Čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených