26 Cdo 646/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 646/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 6. 2023 Spisová značka:26 Cdo 646/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.646.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Věcná břemena Nájem Neplatnost smlouvy Dotčené předpisy:§ 21 odst. 2 předpisu č. 72/1994 Sb. § 663 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 646/2023-151 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně B. H., bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem Praha 8 – Karlín, Breitfeldova 704/1, proti žalovanému J. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem Praha 1, Růžová 1416/17, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 46/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 21 Co 248/2022-113, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám Mgr. Ing. Jana Drobného, advokáta se sídlem Praha 8 – Karlín, Breitfeldova 704/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se změněnou žalobou domáhala určení, že „pozemek parc. č. st. XY, o výměře 334 m2, zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území a obci XY“ (dále jen „Pozemek“), je zatížen věcným břemenem, jehož obsahem je právo vlastníka „jednotky č. XY, byt, vymezené v budově č. p. XY, postavené na Pozemku…“ (dále jen „Jednotka“ a „Budova“, resp. „dům“), spoluužívat Pozemek v části zastavěné Budovou, a to v rozsahu 344/1622 odpovídajícím velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Měla za to, že předmětné věcné břemeno vzniklo v její prospěch přímo ze zákona dnem 1. ledna 2001, jelikož mezi ní jako vlastnicí Jednotky a žalovaným jako vlastníkem Pozemku nebyla do 31. prosince 2000 sjednána písemná smlouva o úpravě práv k Pozemku (viz § 21 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb. a ve znění účinném od 1. června 2000 – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Není-li ovšem dosud zapsáno v katastru nemovitostí a odmítá-li žalovaný uznat jeho existenci a poskytnout jí součinnost nezbytnou k jeho vkladu do katastru nemovitostí, má naléhavý právní zájem domáhat se jeho určení touto žalobou. Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. června 2022, č. j. 9 C 46/2022-73, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalovaný je s účinky vkladu práva ke dni 8. září 1995 zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník Pozemku, a to na základě darovací smlouvy z 29. srpna 1995, kterou na něj jeho rodiče manželé M. a B. K. převedli vlastnické právo k Pozemku. Výpis z katastru nemovitostí pořízený dne 23. února 2022 však neobsahoval žádný zápis v části, do níž se zapisují věcná břemena zatěžující Pozemek. Dne 21. března 1996 uzavřeli rodiče žalovaného jako prodávající a žalobkyně jako kupující kupní smlouvu, kterou jí převedli (s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 21. března 1996) vlastnické právo k Jednotce; k vlastnictví Jednotky náleží spoluvlastnický podíl na společných částech domu o velikosti 344/1622. S převodem Jednotky však nebyl spojen převod odpovídajícího spoluvlastnického podílu na Pozemku, což v ní bylo také výslovně uvedeno. Dne 18. března 1998 uzavřeli žalobkyně jako nájemkyně a žalovaný jako pronajímatel písemnou nájemní smlouvu (dále jen „Smlouva“) týkající se Pozemku, jejíž předmět vymezili tak, že jím je „část uvedeného pozemku pod domem č. p. XY, XY“, a že „součástí nájmu je také… společné užívání nezastavěných částí Pozemku“ (čl. I Smlouvy). Ve Smlouvě pod rubrikou účel nájmu uvedli, že nájemkyně je vlastnicí Jednotky v domě stojícím „na parcele, která je předmětem nájmu“, a že pronajímatel jí přenechává do užívání „uvedený stavební pozemek pod domem… za účelem umístění obytného domu a pro realizaci potřeb souvisejících s bydlením“ (čl. II Smlouvy). Nájem byl sjednán na dobu neurčitou (čl. III Smlouvy). Nájemné pak bylo ujednáno jako roční, a to ve výši „alikvotní části trojnásobku daně, popřípadě dalších poplatků, spojených s vlastnictvím uvedené stavební parcely“ (čl. IV Smlouvy). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Nepřisvědčil však její námitce (resp. danou námitku považoval za výraz nepoctivého jednání), že Smlouva je neplatná pro neurčité vymezení předmětu nájmu a výše nájemného. Návazně dospěl k závěru, že k 31. prosinci 2000 byla práva k Pozemku mezi žalobkyní jako vlastnicí Jednotky a žalovaným jako vlastníkem Pozemku upravena písemnou smlouvou (a je lhostejné, že šlo o smlouvu nájemní, nemající věcněprávní účinky) a že tudíž nebyly splněny předpoklady vymezené v ustanovení § 21 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., za nichž by jinak vzniklo v její prospěch dne 1. ledna 2001 věcné břemeno k Pozemku, o jehož určení usilovala podanou žalobou. Proto žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 21 Co 248/2022-113, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž právní názor, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 o.s.ř.). Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že Smlouva je neplatná, jelikož obsahuje neurčitá a nesrozumitelná ujednání (ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“), a to vedle ujednání o výši nájemného i v podstatné části ujednání týkajícího se předmětu nájmu. V této souvislosti zdůraznil, že u písemných právních úkonů, které jsou při nedodržení této formy neplatné, musí být z jejich písemného znění každému zřejmé, co je jejich předmětem (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1243/2007). Podle jeho názoru však tomuto požadavku text Smlouvy nevyhovuje. Písemné znění Smlouvy totiž vyznívá tak, že žalobkyni byl pronajat Pozemek „jako celek“; v jejím čl. I je přitom uvedeno, že předmětem nájmu je část Pozemku pod domem, a to aniž by bylo specifikováno, o jakou část jde. Ze Smlouvy není ani patrno, že ke stejnému pozemku byly uzavřeny nájemní smlouvy i s dalšími osobami a vzhledem k tomu pak není vůbec zřejmé, že jejím předmětem je (má být) pouze část Pozemku v rozsahu odpovídajícím podílu žalobkyně na společných částech domu. V návaznosti na to dospěl k závěru, že je-li Smlouva z vyložených důvodů neplatná, je namístě dovodit, že k rozhodnému dni (tj. k 31. prosinci 2000) nebyla práva žalobkyně k Pozemku nijak upravena, a proto dne 1. ledna 2001 vzniklo v její prospěch ze zákona (a za příslušnou náhradu) věcné břemeno užívání části Pozemku pod domem v rozsahu odpovídajícím jejímu podílu na společných částech domu, tedy právě to věcné břemeno, jehož určení se domáhala. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního změnil tak, že určovací žalobě vyhověl. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) včasné dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila; z posléze uvedených příčin však není dovolání přípustné podle § 237 o.s.ř. Již na tomto místě dovolací soud předesílá, že dovolatel v dovolání uplatnil rovněž vadu řízení (námitkou, že při rozhodování o zřízení věcného břemene podle § 21 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., resp. o určení, že dotčené věcné břemeno vzniklo ze zákona a existuje, je povinností soudu rozhodnout také o výši náhrady za zřízení /vznik/ tohoto věcného břemene, a že odvolací soud této povinnosti nedostál). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Nad rámec řečeného dovolací soud přesto, avšak jen pro úplnost, podotýká, že řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je č