26 Cdo 650/2021 — Nejvyšší soud

26 Cdo 650/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 5. 2021 Spisová značka:26 Cdo 650/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.650.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva nájemní Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 6. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 650/2021-1201 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně RENCAR PRAHA, a. s., se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Rohanské nábřeží 678/25, IČO: 00506397, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská 42/217, IČO: 00005886, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně EUROPLAKAT spol. s r. o., se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Rohanské nábřeží 678/25, IČO: 40614832, zastoupené Mgr. Ladislavem Peterkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, o určení platnosti smlouvy, existence závazkového vztahu a neplatnosti výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 394/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2020, č. j. 17 Co 134/2020-1072, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. září 2019, č. j. 9 C 394/2016-890, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že je platným právním jednáním smlouva o nájmu ploch pro reklamní činnost (dále jen „nájemní smlouva“) uzavřená mezi účastnicemi dne 31. ledna 1997, ve znění tam specifikovaných dodatků č. 1 – 7 a konsolidovaného a upraveného úplného znění smlouvy ze dne 19. října 2009, ve znění dodatků č. 8 a 9; současně zamítl rovněž žalobu na určení, že mezi žalobkyní a žalovanou existuje platný závazkový vztah, jehož konkrétní obsah odpovídá ustanovením obsaženým v nájemní smlouvě (výrok II.), a dále i žalobu na určení, že je neplatná výpověď konkludentní smlouvy mezi účastnicemi o pronájmu prostor k reklamě (dále jen „výpověď“), kterou žalovaná učinila dopisem svého právního zástupce JUDr. Jaromíra Císaře dne 30. března 2016 adresovaným žalobkyni (výrok III.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé pak rozhodl o nákladech řízení účastnic a vedlejší účastnice (výrok IV.). K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. září 2020, č. j. 17 Co 134/2020-1072, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III. a zrušil ve výrocích II. a IV. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka předně namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé, neboť odvolací soud potvrdil zamítavé výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně z jiného důvodu, než pro který tak učinil soud prvního stupně, aniž ji seznámil se svým odlišným právním názorem a umožnil jí se k němu vyjádřit. V této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytkla, že jí neposkytl odpovídající poučení ve smyslu ustanovení § 213b o. s. ř. ve spojení s § 118a o. s. ř. Tím ve skutečnosti uplatnila vady v řízení před odvolacím soudem, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení však přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlížet pouze v případě přípustného dovolání. Nad rámec toho dovolací soud výjimečně dodává, že – z posléze uvedených důvodů – jimi řízení ani postiženo není. Podle ustálené soudní praxe je překvapivým takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní rozhledy, z 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, uveřejněný pod č. C 8968 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, či jeho usnesení z 22. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018). Nadto je zapotřebí zdůraznit, že procesní předpisy (občanský soudní řád) umožňují, aby odvolací soud, pokud vychází ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, rozhodl po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Ústavního soudu z 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, či rozsudek Nejvyššího soudu z 12. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněný pod č. 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 17. května 2012, sp. zn. II. ÚS 247/2012/). Již v usnesení z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, pak Nejvyšší soud uvedl, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám lze navíc přičinit, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a z 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, či jeho usnesení z 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013, uveřejněné v sešitě č. 5/2014 časopisu Soudní rozhledy; viz též usnesení Ústavního soudu z 18. června 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01). V projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně (jenž všechny nároky dovolatelky posuzoval věcně) shledal, že dovolatelka nemá naléhavý právní zájem na určení platnosti nájemní smlouvy a neplatnosti výpovědi. Protože však soud prvního stupně žalobu v tomto rozsahu rovněž zamítl, potvrdil jeho rozsudek ve vztahu k těmto výrokům jako věcně správný. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nemohlo být pro dovolatelku překvapivé ve výše uvedeném smyslu. Nelze totiž přehlédnout, že ona sama jednu část žalobní argumentace věnovala právě naléhavému právnímu zájmu na požadovaných určeních a žalovaná jej naopak od počátku zpochybňovala (viz její Vyjádření k žalobě ze dne 27. září 2016 na č. l. 53 spisu), jak ostatně přiléhavě uvedl též odvolací soud. Již v tomto okamžiku si tedy byla vědoma, že předpokladem věcného projednání jejích nároků je existence naléhavého právního zájmu. Vytýká-li současně odvolacímu soudu, že ji se svým právním názorem (rozdílným od právního názoru soudu prvního stupně) neseznámil a neposkytl jí poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., pak nezbývá než uvést, že k tomuto postupu nebyl důvod. Napadený rozsudek totiž nespočívá na závěru o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Odvolací soud pouze odlišně právně posoudil skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, vyjádřeno jinak, v řízení dosud učiněná tvrzení a provedené důkazy postačovaly k objasnění skutkového stavu věci i při odlišném právním názoru odvolacího soudu; postup podle § 118a o. s. ř. proto nebyl namístě. Pro úplnost zbývá dodat, že značná část dovolací argumentace se nesprávně op