26 Cdo 682/2003 — Nejvyšší soud

26 Cdo 682/2003 citace  Název judikátu:Zrušení práva společného nájmu bytu manžely. Zpětzvretí žaloby. Vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2003 Spisová značka:26 Cdo 682/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.682.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 705 předpisu č. 40/1964Sb. § 222a předpisu č. 99/1963Sb. § 96 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 682/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované K. K., zastoupené advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 1033/98, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. září 2002, č. j. 35 Co 346/2002-74, takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. září 2002, č. j. 35 Co 346/2002-74, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2000, č. j. 22 C 1033/98-19, zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 461/0810, o velikosti 3+1 ve IV. podlaží domu č. p. 736 v S. ulici v L.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva určil žalovanou a žalobci uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 9. 2000, č. j. 35 Co 385/2000-43, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výlučným nájemcem bytu a členem družstva určil žalobce a žalované uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 6. 3. 2002, č.j. 26 Cdo 198/2001-60, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Písemným podáním, podaným osobně u odvolacího soudu dne 10. 9. 2002, vzal žalobce žalobu v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že se stal vlastníkem předmětného bytu. Žalovaná vyjádřila nesouhlas se zpětvzetím žaloby a požadovala, aby soud v řízení pokračoval. Namítla, že právní vztah účastníků vyplývající ze společného členství v družstvu nebyl dosud vypořádán, a že podala žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě žalobce nabyl k předmětnému bytu vlastnické právo; z toho dovozovala svůj právní zájem na projednání věci. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 9. 2002, č.j. 35 Co 346/2002-74, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud, vycházeje z ustanovení § 222a odst. 1 a 2 o. s. ř., dospěl k závěru, že žalovaná nemá vážné důvody k tomu, aby v řízení bylo pokračováno. Zaujal názor, že je „obecně třeba vycházet ze zásady, že žádného žalobce nelze nutit, aby v řízení pokračoval“, neboť „procesně odpovídá za výsledek sporu, jehož předmět vymezil žalobním petitem“; pokud v dané věci nechce žalobce pokračovat ve sporu proto, že se podle svého tvrzení, doloženého smlouvou o převodu bytu do jeho vlastnictví, stal vlastníkem předmětného bytu, ztratil ve sporu aktivní věcnou legitimaci. Odvolací soud uvedl, že v dané fázi řízení - pro posouzení závažnosti nesouhlasu žalované se zpětvzetím žaloby - je rozhodné uvedené tvrzení žalovaného, a že otázka posouzení platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu předmětného bytu do vlastnictví žalobce, nemůže být řešena jako otázka předběžná v řízení o žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu podané žalobcem, když tento tvrdí, že toto právo zaniklo; nic však nebrání žalované, aby takovou žalobu – opřenou o tvrzení, že smlouva o převodu bytu je neplatná, a že účastníkům svědčí dosud společný nájemní vztah k bytu – podala sama. Odvolací soud uzavřel, že za vážný důvod, pro který by mělo být v řízení pokračováno, nelze považovat otázku platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu bytu, uzavřené žalobcem. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a které odůvodnila nesprávným právním posouzením věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na straně žalované nejsou dány vážné důvody pro pokračování v řízení a namítá, že argument odvolacího soudu o dispozičním právu žalobce ve vztahu k žalobě, má své opodstatnění v řízení o určitém „nedělitelném právu“, např. v řízení o žalobě na vydání věci nebo o žalobě na ochranu osobnosti, nikoliv však v řízení, kde jde „o vypořádání společného práva po rozvodu manželů, kdy oba mají na vyřízení věci stejný zájem“, a kdy mohla žalobu podat i žalovaná. Dovozuje, že vážný důvod pro pokračování v řízení v dané věci vyplývá „ze znění ustanovení § 705 odst. 2 obč. zák.“, podle něhož návrh na zahájení řízení o zrušení společného nájmu bytu může podat kterýkoliv z rozvedených manželů, že jde o „stejné dispoziční právo obou rozvedených manželů, kdy bez souhlasu druhého nelze takové řízení ukončit, ledaže by mezi nimi dodatečně došlo k dohodě“. Dovolatelka má zato, že se odvolací soud měl zabývat otázkou platnosti smlouvy o převodu bytu do vlastnictví žalobce (přerušit řízení do doby, než o ní bude rozhodnuto nebo ji sám vyřešit jako otázku předběžnou), a že názor odvolacího soudu, podle kterého může žalovaná podat návrh na zahájení stejného řízení, jaké probíhá v dané věci, je v rozporu s ustanovením § 6 o. s. ř., podle kterého má být soudní ochrana práv účinná a rychlá. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření poukázal na to, že nabyl k předmětnému bytu vlastnické právo, v důsledku čehož vzal žalobu zpět, a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Dovolání je důvodné. V projednávané věci odvolací soud aplikoval ustanovení § 222a občanského soudního řádu ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o.s.ř.). Podle § 222a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (§ 222a odst. 2 o. s. ř.). Občanský soudní řád blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při posuzování vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku; s přihlédnutím k nim je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu. Relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální) důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé (v této souvislosti lze poukázat na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 26 Cdo 206/2000 ve vztahu k výkladu ustanovení § 208 občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). V projednávané věci jde o řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, tedy o řízení, které mohlo být zahájeno k návrhu kteréhokoliv z účastníků - rozve