26 Cdo 705/2022 — Nejvyšší soud

26 Cdo 705/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 9. 2022 Spisová značka:26 Cdo 705/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.705.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společný nájem bytu manžely Dotčené předpisy:§ 768 odst. 1,2 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 12. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 705/2022-123 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně E. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, proti žalovanému L. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zrušení společného nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 76/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2021, č. j. 19 Co 134/2021-97, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám JUDr. Marie Karasové, advokátky se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 19 Co 134/2021-97, změnil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 25. 5. 2021, č. j. 51 C 76/2020-66, tak, že zrušil právo nájmu žalovaného k bytu č. 9 ve 3. nadzemním podlaží v domě na adrese XY (dále též jen „Byt“), a uložil mu vyklidit Byt do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po částečném zopakování a doplnění dokazování zjistil, že dne 1. 8. 2007 žalovaný (jako nájemce) uzavřel se statutárním městem Brnem, městskou částí Brno – Líšeň (jako pronajímatelem) smlouvu o nájmu Bytu na dobu neurčitou (dále též jen „Nájemní smlouva“), dne 19. 6. 2010 uzavřeli účastníci manželství, které bylo pravomocně rozvedeno dne 20. 1. 2020, společné děti neměli, důvodem rozvratu manželství byl mimomanželský vztah žalovaného, který navázal po jejich vzájemném odcizení, rodinnou domácnost opustil v prosinci 2017. V Bytě bydlí žalobkyně, která platí nájemné a služby, žalovaný užívá pouze jeden pokoj, v němž má uloženy své věci a za jeho užívání přispívá žalobkyni měsíčně částkou 1.000 Kč. Dále zjistil, že žalobkyně je zaměstnána jako sociální pracovnice v domě pro seniory XY, v Bytě bydlí sama (se svým psem), nevlastní žádnou nemovitost. Žalovaný je policistou cizinecké policie v Brně, obvykle pracuje na hranici se Slovenskem, je vlastníkem polností, zahrady a rodinného domu v XY, který je i přes probíhající rekonstrukci - v domě vzniká další zcela samostatná bytová jednotka, aby jej mohly užívat dvě rodiny – obyvatelný, a žalovaný jej také pravidelně užívá (před i po pracovní směně), jeho nynější manželka pracuje v XY, jejich dcera navštěvuje mateřskou školu v XY. V XY je žalovaný také členem výjezdové jednotky dobrovolných hasičů a mysliveckého sdružení. Příležitostně užívá i byt svých rodičů v XY, XY. Z vyjádření pronajímatele dále zjistil, že jako nájemce neupřednostňuje žádného z účastníků. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že uzavřením manželství vzniklo účastníkům k Bytu právo společného nájmu. Veškeré vazby má žalovaný v XY, má v úmyslu nastěhovat se do svého rodinného domu o dvou bytových jednotkách (v XY) a bydlet tam spolu s rodiči, Byt pro své bydlení (ani bydlení své nynější rodiny) nepotřebuje. Oproti soudu prvního stupně měl za to, že kritérium účelného využití Bytu svědčí ve prospěch žalobkyně, která jiné bydlení nemá. Neshledal žádné důvody pro poskytnutí jakékoli náhrady žalovanému, jehož bytová potřeba je dostatečně saturována, a proto ho zavázal byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s § 768 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“), nerozhodl o způsobu náhrady za ztrátu práva, nezohlednil ani všechna kritéria, která se uplatňují v ustálené soudní praxi v případě vypořádání majetkových poměrů mezi (bývalými) manželi. Zejména se jedná o zásluhovost a účelné využití bytu, obě tato kritéria přitom svědčí jemu, když právo nájmu k Bytu získal ještě před uzavřením manželství, a žalobkyně Byt o velikosti 4+kk užívá sama, zatímco on ho plánoval obývat společně se stávající partnerkou a svým nezletilým dítětem. Důvody k nepřiznání náhrady (např. rozpor jednání s dobrými mravy, či značná majetková rozdílnost mezi účastníky) nejsou, bylo namístě, aby mu byla přiznána alespoň částečná náhrada za ztrátu práva nájmu, např. ve formě jednorázového finančního příspěvku. Rovněž odvolacímu soudu vytýkal nesprávné posouzení provedeného dokazování, měl za to, že skutkové závěry jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy, resp. nejsou ničím podloženy. Zdůraznil, že rodinný dům v XY nabyl za účelem rekonstrukce (s cílem snáze získat úvěr na rekonstrukci), nikoli jako místo trvalého pobytu. Odvolací soud zcela přehlédl, že místem výkonu jeho práce je Brno a okolí, je proto nucen tzv. pendlovat mezi místem zaměstnání a zázemím v XY, a poukázal-li na jeho osobní vazby na obec XY, pominul, že jde o logický důsledek toho, že v obci dlouhodobě žijí jeho rodiče. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně v dovolacím vyjádření uvedla, proč považuje dovolání za nedůvodné. Zdůraznila, že soud nebyl povinen o způsobu náhrady za ztrátu práva nájmu rozhodnout, neboť § 768 odst. 1 o. z. dává soudu možnost, nikoli povinnost o náhradě rozhodnout. Skutkové i právní závěry odvolacího soudu považovala za správné a navrhla, aby dovolání „nebylo vyhověno“ a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť otázky, ke kterým hlediskům soud přihlíží při určení výlučného nájemce bytu a při rozhodnutí o způsobu náhrady za ztrátu práva nájmu ve smyslu § 768 o. z., nebyly doposud dovolacím soudem řešeny; není však důvodné. Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž dovolatel zpochybnil správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem (zejména ohledně jako úmyslu trvale pobývat v XY a možnosti uspokojení jeho bytových potřeb) uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Pouze pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a jejich skutkové závěry odpovídají obsahu spisu. Právo na zrušení společného nájmu bytu vzniká rozvodem manželství, manželství účastníků skončilo rozvodem až po účinnosti občanského zákoníku, proto je třeba projednávanou věc posuzovat podle tohoto zákona (§ 3074 odst. 1 o. z.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2245/2015). Podle § 768 odst. 1 o. z., zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení. Podle § 768 odst. 2 o. z., rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v řízení podle odstavce 1 náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok. Byla-li mu však svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené, které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nerozhodl o náhradě, která mu přísluší