26 Cdo 837/2019 — Nejvyšší soud

26 Cdo 837/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 2. 2020 Spisová značka:26 Cdo 837/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.837.2019.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem nebytových prostor Podnájem Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 663 obč. zák. § 451 odst. 2 obč. zák. § 2991 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 5. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 837/2019-236 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně BATEP, s.r.o., se sídlem ve Zlobicích 45, IČO 63492661, zastoupené JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14, proti žalované K. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, o zaplacení částky 170.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 64/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. října 2018, č. j. 75 Co 49/2018-188, ve znění usnesení ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 75 Co 49/2018-193, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. října 2018, č. j. 75 Co 49/2018-188, ve znění usnesení ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 75 Co 49/2018-193, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou změněnou se souhlasem soudu (usnesením ze dne 20. 5. 2015. č. j. 11 C 64/2015-25) se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 170.000 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení. Svůj změněný nárok odůvodnila zejména tím, že na základě smlouvy o nájmu ze dne 30. 9. 1997, ve znění dodatku č. 4 ze dne 2. 1. 2008, uzavřené s P. B. jako pronajímatelem a vlastníkem domu č. p. XY v XY, se stala nájemkyní všech bytových a nebytových prostor v tomto domě, že dne 5. 9. 2011 uzavřela se žalovanou smlouvu o podnájmu nebytových prostor v prvním patře tohoto domu, a to na dobu určitou od 1. 10. 2011 do 30. 9. 2012, že v podnájemní smlouvě se žalovaná zavázala k úhradě sjednaného nájemného ve výši 30.000 Kč za kalendářní čtvrtletí spolu se zálohou úhrady vodného a stočného a úhradou za úklid společných prostorů, že po skončení podnájmu dne 30. 9. 2012 najaté prostory nevyklidila a žalobkyni nepředala a že naposledy uhradila dne 4. 9. 2012 podnájemné do 31. 12. 2012. Protože žalovaná žalobkyni nebytový prostor po skončení podnájmu nepředala a ta jej nemohla využívat a nakládat s ním, došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení užíváním nebytového prostoru bez právního důvodu v období od 1. 1. 2013 do 12. 6. 2014 (kdy žalobkyně protokolárně nebytové prostory sama otevřela) v rozsahu částky 170.000 Kč. Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 7. 2017, č. j. 11 C 64/2015-144, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 170.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 6. 2015 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků (výrok II., III. a IV.). Soud po provedeném dokazování vyšel z toho, že žalobkyně se žalovanou jako podnikatelky uzavřely písemně platnou smlouvu o podnájmu nebytových prostor dle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), smluvní vztah mezi nimi trval do 30. 9. 2012, ale po jeho skončení žalovaná nebytové prostory žalobkyni nepředala. Následně uzavřel, že jelikož žalobkyně začala disponovat s nebytovým prostorem až po 12. 6. 2014, kdy jej svémocně zpřístupnila, došlo na straně žalované v době od 1. 1. 2013 do 12. 6. 2014 ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (pro poměry do 31. 12. 2013), a § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“ (pro poměry vzniklé od 1. 1. 2014), jehož rozsah byl prokázán znaleckým posudkem Ing. Vojtěcha Slavíka. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 75 Co 49/2018-188, ve znění usnesení ze dne 19. 11. 2018, č. j. 75 Co 49/2018-193, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 170.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 6. 2015 do zaplacení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II. a III.) a státu (výroky IV. a V.). Odvolací soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní jako nájemkyní a P. B. jako pronajímatelem, ve znění dodatku č. 4 ze dne 2. 1. 2008, je smlouvou o nájmu nebytových prostor ve smyslu § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni 30. 9. 1997 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a je jako celek podle § 3 odst. 4 tohoto zákona neplatná, neboť neobsahuje náležitosti stanovené v § 3 odst. 3 zákona. Nájemní smlouvou pronajímatel pronajal všechny prostory, které jsou umístěny ve třech podlažích, a to obchodní prostory o velikosti 1.080 m² s tím, že smlouva byla sjednána na dobu určitou od 1. 1. 1998 do 31. 12. 2030. V rámci článku VI. uvedené smlouvy byla sjednána úplata za užívání pronajatých prostor, tedy nájemné, které mělo být hrazeno zpětně za rok, a to do 31. 12. daného roku, a v rámci článku VII. bylo ujednáno, že v úhradě za užívání obchodních prostor nájemcem je zahrnuta úhrada za vytápění, spotřebovaný plyn, elektřinu, vodné a stočné, odvoz odpadu, případně výtah a klimatizaci, komunální poplatky a náklady zahrnující část spotřeby elektřiny ve společných prostorách a úklid společných prostor, a to bez rozlišení, co ze sjednané celkové úhrady připadá na tyto „služby“, což činí nájemní smlouvu absolutně neplatnou. V otázce bezdůvodného obohacení pak odvolací soud dospěl k závěru, že to nebyla žalobkyně, na jejíž úkor se žalovaná užíváním nebytového prostoru obohacovala, ale samotný vlastník nebytového prostoru (pronajímatel), neboť od října 2012 minimálně do dubna 2013 tento prostor žalovaná užívala bez jakéhokoli právního důvodu, tedy bez existence platné či neplatné podnájemní smlouvy, a to za situace, kdy žalobkyně jako nájemkyně sama neměla platnou nájemní smlouvu a nebyla oprávněna nebytový prostor užívat. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř., a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 30. 9. 1997, ve znění dodatku č. 4 ze dne 2. 1. 2008, uzavřená mezi ní a P. B. je absolutně neplatná, a považuje jej za rozporný s ustálenou (v dovolání specifikovanou) judikaturou dovolacího soudu Podle jejího názoru měl odvolací soud posoudit nájemní smlouvu podle § 663 obč. zák., který upravuje nájem budovy jako celku, nikoli dle zákona č. 116/1990 Sb. Dále namítala, že újma byla způsobena jí, neboť k obohacení žalované došlo v důsledku užívání prostor bez řádné smlouvy po skončení podnájmu. Dovolatelka pak označuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepředvídatelné a překvapivé, když tento soud žalobkyni při jednání nesdělil, že nájemní smlouvu považuje za neplatnou a z jakých důvodů, a žalobkyni tak bylo postupem odvolacího soudu odňato právo uvést k tomuto další tvrzení a případné důkazy. K tomu dovolatelka dodává, že odvolacím soudem byla porušena poučovací povinnost (§ 118 odst. 2 a § 119a o. s. ř.) a zásada dvojinstančnosti řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil příslušenému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu o neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy a nedostatku věcné legitimace žalobkyně. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda se nájemní smlouva uzavřená mezi pronajímatelem a žalobkyní řídí právním režimem občanského zákoníku, konkrétně ustanovením § 663 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, či režime