26 Cdo 868/2008 — Nejvyšší soud

26 Cdo 868/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 5. 2009 Spisová značka:26 Cdo 868/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.868.2008.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 868/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně R.P.G. B., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ L. M. a 2/ V. M., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 47/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2007, č. j. 11 Co 376/2007-90, takto: I.  Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. března 2007, č. j. 80 C 47/2006-70, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do 30 dnů od zajištění náhradního ubytování „byt č. 27 o velikosti 2+1 s příslušenstvím v domě  č. p. 939 na N. n. 11 v O. – P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. října 2007, č. j. 11 Co 376/2007-90, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že předmětný byt (původně ve vlastnictví OKD a.s.) byl rozhodnutím o přidělení podnikového bytu ze dne 12. března 1973 přidělen jako byt podnikový R. M., že v roce 1978 se do bytu k R. M. přistěhovala žalovaná, která s ním v bytě žila po dobu jednoho až dvou měsíců, že poté R. M. byt trvale opustil a už se do něho nevrátil a že dne 31. prosince 2004 uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dohodu o ukončení nájmu bytu. Dále zjistil, že již v roce 1981 uzavřela žalovaná manželství s žalovaným, že oba žalovaní předmětný byt dosud užívají k bydlení a řádně plní předepsané platební povinnosti související s jeho užíváním, že v roce 1985 podepsala žalovaná u právního předchůdce žalobkyně tzv. zápis o dohodě o užívání bytu ve smyslu § 187/1 o. z. (dále jen „Dohoda“), že v Dohodě uvedla, že je družkou uživatele, který však v Dohodě nebyl označen, a že mezi žalobcem a žalovanými nebyla ohledně užívání předmětného bytu uzavřena žádná (resp. jiná) smlouva. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů shodně především dovodily, že předmětný byt měl charakter podnikového bytu (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku), u něhož byl vyloučen (§ 182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991 /ve znění před novelou provedenou zákonem č. 501/1991 Sb./ - dále jen „obč. zák. před novelou“) vznik práva společného užívání bytu manžely ve smyslu § 172 a § 173 obč. zák. před novelou; jeho výlučným uživatelem byl tedy (z důvodů uvedených v ustanovení § 182 obč. zák. před novelou) pouze R. M., přičemž jeho původní užívací a následné nájemní právo zaniklo až dohodou o skončení nájmu bytu ze dne 31. prosince 2004. Dále rovněž dovodily, že přihlášení k pobytu má pouze evidenční charakter a nezakládá žalované (resp. oběma žalovaným) právní důvod k užívání bytu. Poté dovodily, že Dohoda nesplňuje zákonem předepsané náležitosti a je s posléze uvedených důvodů absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Žalovaná totiž nebyla ve smyslu § 187 odst. 1 obč. zák. před novelou osobou, která by žila s R. M. (tehdejším uživatelem bytu) po dobu jednoho roku před jeho odchodem ze společné domácnosti jako osoba, která by na něj byla odkázána výživou či pečovala o společnou domácnost (§ 179 odst. 1 obč. zák. před novelou), neboť s ním žila v roce 1978 pouze po dobu jednoho až dvou měsíců. Oba soudy rovněž konstatovaly, že právo užívání (nájmu) bytu nelze vydržet. S ohledem na uvedené důvody uzavřely, že žalovaní bydlí po celou dobu v předmětném bytě bez právního důvodu, a proto žalobě vyhověly. S přihlédnutím k době užívání bytu žalovanými, k jejich subjektivnímu dojmu, že jim svědčí právo nájmu bytu, a k jejich řádné platební morálce vázaly vyklizovací povinnost z bytu s odkazem na ustanovení s § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění náhradního ubytování. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. Namítli, že dokazování bylo „neúplné“, neboť soudy neprovedly důkazy, které navrhovali k prokázání svého právního důvodu užívání předmětného bytu; jde především o „dekret k užívání“ bytu. Měli za to, že žalobkyně je uvedla v omyl, předložila-li jim Dohodu, která neměla konstitutivní charakter; v této souvislosti namítli, že žalovaná užívala předmětný byt v dobré víře po dobu třiceti let a byly jí doručovány evidenční listy. Dále uvedli, že „posouzení věci, že se nejedná o výpovědní důvod zhojitelný podle § 3 o.z.“, … podle nich „vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části spisu oporu“. Sdělil-li jim soud až při vyhlášení rozsudku, že Dohoda je neplatná, je podle jejich názoru řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory soudů obou stupňů. Podotkla, že dovolatelé opomenuli ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř., z něhož vyplývá, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a že je na soudu, které z navrhovaných důkazů provede. Zdůraznila, že žalovaní užívali byt bez právního důvodu a že „platně sepsanou nájemní smlouvu nelze nahradit třicetiletým vydržením závazkového práva“. Dále uvedla, že evidenční listy mají pouze evidenční charakter a že chování žalovaných je účelové, neboť se „po celých třicet let nezajímali o fakt, že s nimi nebyla řádná nájemní smlouva nikdy uzavřena“. Dovolání je podle jejího názoru nedůvodné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – použili dovolatelé vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. již jen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a nikoli rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., byť na citované ustanovení v dovolání odkázali). Dovolatelé však přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i