26 Cdo 940/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 940/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2025 Spisová značka:26 Cdo 940/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.940.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Dobré mravy Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák. § 107 odst. 3 obč. zák. § 41 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 940/2024-2763 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, IČO 45317054, zastoupené Dr. Vítem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované CLEAR FORCE PROJECTS s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 820/9, IČO 61509213, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o zaplacení částky 176 187 852,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 23/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 39 Co 233/2021-2635, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 139 246,80 Kč k rukám Dr. Víta Horáčka, advokáta se sídlem v Praze, Václavská 316/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 24. 2. 2021, č. j. 16 C 23/2008-2532, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 176 187 852,80 Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 29. 6. 2004 do zaplacení (výrok I), žalobu co do úroku z prodlení ve výši 0,5 % z částky 176 187 852,80 Kč od 29. 6. 2004 do zaplacení zamítl (výrok II), uložil zaplatit náklady státu za znalečné žalobkyni (výrok III) i žalované (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok V). 2. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 39 Co 233/2021-2635, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen tak, že žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 176 187 852,80 Kč ve výši 2,5 % ročně za dobu od 29. 6. 2004 do 30. 6. 2004 zamítl, jinak tento výrok a dále výroky II, III a IV potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku V o nákladech řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle kterých právní předchůdkyně žalované s žalobkyní uzavřela dne 7. 2. 1994 smlouvu o nájmu a předkupním právu, jejímž předmětem byl dům č. p. XY na pozemku parc. č. XY a dům č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, ve znění dodatků (dále jen „nájemní smlouva“ nebo „smlouva“), na základě níž pronajala žalobkyni uvedené nemovitosti a umělecké předměty na dobu 26 let, za což žalované zaplatila předem 281 975 734 Kč. Nájemní smlouva byla shledána soudy v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 88/2003, absolutně neplatnou pro absenci souhlasu obecního úřadu, v důsledku čehož byla žalobkyni uložena povinnost nemovitosti ve stanovené lhůtě vyklidit, což 7. 4. 2005 splnila. 4. Shodně se soudem prvního stupně (vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2976/2007, vydaném v dané věci) dospěl k právním závěrům, že 1) námitka promlčení vznesená žalovanou byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť principu spravedlnosti odporuje, aby se žalobkyně nemohla domáhat vrácení plnění za dobu přibližně 15 let nerealizovaného nájmu, 2) ustanovení § 107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“) je aplikovatelné i na tento spor, 3) promlčení se řídí občanským zákoníkem, neboť právní vztah byl založen v době před novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., a 4) promlčecí doba běží od 7. 10. 2004, kdy nabyl právní moci rozsudek o vyklizení nemovitosti, a s ohledem na datum podání žaloby (22. 6. 2004) nárok žalobkyně promlčen není. Zdůraznil, že námitka promlčení zjevně dobrým mravům odporuje, neboť by znemožnila provést spravedlivé vypořádání právního vztahu pronajímatelky a nájemkyně a pronajímatelka by byla zvýhodněna tím, že by si mohla větší část nájemného ponechat bez poskytnutí jakéhokoli plnění, ač sama naplnění účelu smlouvy zmařila podáním žaloby na vyklizení. Co se týče výše požadovaného plnění, soud prvního stupně vyšel správně ze znaleckého posudku Ing. Arch. Zdeňky Bažantové, CSc., na jehož základě uzavřel, že za dobu od 7. 2. 1994 do 7. 4. 2005 vzniklo žalované proti žalobkyni právo na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 105 787 881,20 Kč za užívání nemovitostí a pronajatých uměleckých předmětů, takže žalobkyni přísluší právo na zaplacení bezdůvodného obohacení vůči žalované ve výši 176 187 852,80 Kč, což je rozdíl mezi žalobkyní celkem uhrazenou částkou 281 975 734 Kč a bezdůvodným obohacením za užívání ve výši 105 787 881,20 Kč. 5. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i ohledně závěrů o námitce započtení vznesené žalovanou, která měla představovat bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně ve výši 182 516 900 Kč za dobu od 7. 2. 1994 do 7. 4. 2005 za užívání nově vybudovaného 4. nadzemního podlaží a dále pohledávku spočívající v nákladech rekonstrukce provedené na základě požadavků žalobkyně ve výši 128 751 000 Kč. Bezdůvodné obohacení za užívání nově vybudované části nemovitosti již bylo zohledněno při výpočtu výše nájemného ve znaleckém posudku. Právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívající v nákladech provedené rekonstrukce nájemních prostor žalované nevzniklo, neboť dohoda o postupu při zajištění rekonstrukce (dále jen „dohoda“) je neplatná, když bylo účastnicemi nájemní smlouvy sjednáno, že dohoda se stává její nedílnou součástí. S odkazem na ustanovení § 41 obč. zák. odvolací soud uvedl, že dohodu od nájemní smlouvy nelze oddělit. Nebýt nájemní smlouvy, žalobkyně by dohodu nikdy neuzavřela. Rekonstruovala-li žalovaná svoji nemovitost, žalobkyně se tím nijak neobohatila, neboť její majetek se nezhodnotil. 6. Proti potvrzující části výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 7. Vzhledem k § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je třeba danou věc posuzovat podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, neboť ve věci jde o právní poměry vzniklé přede dnem 1. 1. 2014. 8. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou předložená právní otázka (vznesení námitky promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy), neboť již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od jejího řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu. 9. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil názor, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (k tomu srovnej rozsudky ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). S uvedeným pak úzce souvisí, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto