26 Odo 1796/2006 — Nejvyšší soud

26 Odo 1796/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 1. 2009 Spisová značka:26 Odo 1796/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:26.ODO.1796.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 16 předpisu č. 136/1985Sb. § 17 předpisu č. 136/1985Sb. § 18 předpisu č. 136/1985Sb. § 874 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Odo 1796/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně České republiky – Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovaným 1) Ing. J. K., a 2) Ing. I. K., CSc., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 289/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2006, č. j. 19 Co 152/2006-73, takto: I.  Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím z titulu porušení závazku ze smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu. Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že dne 17. 10. 1991 uzavřel Okresní úřad Praha-východ se žalovanými smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a o omezení převodu nemovitostí, registrovanou Státním notářstvím pro P.-v. dne 27. 12. 1991 (dále též „předmětná smlouva“ nebo „Smlouva“), podle níž žalovaným poskytl příspěvek v celkové částce 70.000,- Kč na základě stavebního povolení ze dne 4. 6. 1991 (a posléze i ze dne 18. 7. 1991), vydaného stavebním úřadem v M. (dále „stavební úřad“) na výstavbu rodinného domku, jímky a dvojgaráže (dále „nemovitosti“), že ve Smlouvě se žalovaní zavázali stavbu provést a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do 10 let od uzavření smlouvy, že po dobu 10 let od uzavření Smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevedou stavbu na jiného bez souhlasu Místního národního výboru v M. (dále „národní výbor“), že ji budou po tuto dobu užívat k trvalému bydlení, a že pro případ porušení povinnosti ze Smlouvy vrátí příspěvek poskytovateli. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaní použili příspěvek na výstavbu nemovitosti, že dokončení stavby bylo stavebním úřadem opakovaně prodlouženo, naposledy do 27. 6. 2004, že dne 18. 10. 2004 bylo zahájeno kolaudační řízení, a že dne 11. 11. 2004 bylo vydáno stavebním úřadem kolaudační rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 12. 11. 2004. Dopisem ze dne 20. 12. 2004 byli žalovaní vyzváni k vrácení příspěvku pro nesplnění povinnosti vyplývající ze Smlouvy – nedokončení stavby ve stanoveném termínu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní měli  vážné (finanční) důvody pro prodloužení lhůty k dokončení stavby, že k jejímu prodloužení došlo rozhodnutím stavebního úřadu, a bylo by proto v rozporu s dobrými mravy, aby po nich žalobkyně poskytnutý příspěvek vymáhala. Vzhledem k tomu, že žalovaní vznesli námitku promlčení, zabýval se soud otázkou promlčení uplatněné pohledávky a dovodil, že – za situace, kdy byla žaloba podána dne 17. 3. 2005 – je právo na její vydání promlčeno, neboť žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí doby, počítané ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (od  nesplnění závazku, tj. od 18. 10. 2001).  Na základě toho žalobu zamítl.       K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 4. 2006, č. j. 19 Co 152/2006-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 70.000,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 17. 11. 2001 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl na rozdíl od něho k závěru, že žaloba je důvodná. Posoudil uplatněný nárok podle ustanovení § 16 písm. a) a b), § 17 odst. 3 písm. c), § 17 odst. 4 písm. a) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci individuální bytové a družstevní výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění vyhlášky č. 398/1992 Sb. (dále jen „vyhláška“), a dovodil, že žalovaní tím, že nesplnili podmínku dokončení stavby v dohodnutém termínu (tj. do 17. 10. 2001) porušili ke dni 18. 11. 2001 povinnost vyplývající ze Smlouvy, a vznikla jim podle části 6. Smlouvy povinnost vrátit poskytnutý příspěvek do 30-ti dnů, tj. do 16. 11. 2001. V důsledku jejího nesplnění  se dostali dnem 17. 11. 2001 do prodlení, a vznikla jim povinnost platit úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné částky (nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Odvolací soud se dále zabýval otázkou promlčení uplatněného žalobního nároku. Vyšel přitom z ustanovení § 58 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“), upravujícího zajištění závazku omezením převodu nemovitosti, § 61 obč. zák. před novelou, podle něhož zajištění zaniká promlčením pohledávky, § 109 věty první obč. zák. před novelou, stanovícího desetiletou promlčecí dobu pro práva zajištěná omezením převodu nemovitostí, § 870 a § 874 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen „obč. zák.“), a dovodil, že Smlouva obsahuje dohodu účastníků o omezení převodu nemovitostí, řídící se právní úpravou účinnou do 31. 12. 1991. Vzhledem k tomu, že novelou občanského zákoníku provedenou s účinností k 1. 1. 1991 zákonem č. 509/1991 Sb., bylo ustanovení § 109 věty první obč. zák. před novelou vypuštěno, a institut omezení převodu nemovitostí již nebyl zakotven, dochází ke střetu „staré a nové“ právní úpravy. Ustanovení § 870 obč. zák., upravující obecně regulaci lhůt při změně právní úpravy nelze aplikovat, neboť dopadá toliko na případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem novelizované právní úpravy. Za tohoto stavu lze postupovat toliko podle § 874 obč. zák., podle něhož práva a povinnosti z omezení převodu nemovitostí, vzniklé před účinností zákona č. 509/1991 Sb., se řídí dosavadními právními předpisy, tj. ustanovením § 109 obč. zák. před novelou; na právo věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitostí je třeba pohlížet  jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala, a dovodit, že se promlčuje ve lhůtě 10-ti let; v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2004 a 33 Odo 1032/2005, z nichž vyplývá závěr, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti, smluvně založené za účinnosti občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991, se promlčuje v desetileté promlčecí době i tehdy, začala-li tato doba běžet až po 1. 1. 1992. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalovaní nesplnili smluvní povinnost dokončit stavbu v dohodnutém termínu, a začala-li běžet promlčecí doba dnem 18. 10. 2001, pak žaloba podaná v dané věci dne 22. 3. 2005, byla podána včas, neboť právo nebylo promlčeno. Odvolací soud dále zaujal názor, že uplatnění nároku u soudu nelze – z důvodů uvedených v jeho rozhodnutí – považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjadřují přesvědčení, že právo žalobkyně na zaplacení požadované částky bylo promlčeno, a to v tříleté promlčecí době, a namítají, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, neboť odvolací soud pochybil, když neposuzoval ustanovení § 870 obč. zák. z hlediska jeho zpětné působnosti (retroaktivity), a nezabýval se ani otázkou přípustnosti tzv. nepravé retroaktivity. Dovolatelé mají za to, že ustanovení § 870 obč. zák. upravuje tzv. nepravou retroaktivitu zákona č. 509/1991 Sb. v tom smyslu, jak byl obecně vyložen v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 21/96, a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 908/2003, a na základě závěrů v uvedených judikátech vyjádřených dovozují, že smyslem § 870, resp. § 874 obč. zák. nebylo zachovat pro práva z omezení převodu nemovitostí desetiletou promlčecí dobu, ale v zájmu právní jistoty sjednotit délku promlčecí doby po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. na dobu tří let (v této souvislosti poukazují na to, že ve lhůtě 3 let se promlčují i práva zajištěná zástavním p