27 Cdo 1673/2022 — Nejvyšší soud

27 Cdo 1673/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2022 Spisová značka:27 Cdo 1673/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1673.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pracovněprávní vztahy Smlouva o výkonu funkce Představenstvo Dotčené předpisy:§ 66 odst. 2 obch. zák. § 66 odst. 3 obch. zák. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 2. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 410/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 1673/2022-737 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně O., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou, se sídlem v Přerově, Kramářova 3379, PSČ 750 02, proti žalovanému J. G., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, PSČ 746 01, o zaplacení 1.320.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 86/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2022, č. j. 8 Cmo 30/2022-685, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Cm 86/2019-648, se zastavuje. II. Dovolání se odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.795 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně. Odůvodnění: [1] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Cm 86/2019-648, zastavil řízení v rozsahu (ve výroku specifikované) části příslušenství (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1.320.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.) a o vrácení částky 406 Kč zaplacené na náklady řízení státu žalobkyni (výrok V.). [2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně a žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výrocích II. a III., potvrdil s tím, že vyhověl návrhu žalovaného a plnění, k němuž byl žalovaný zavázán, rozvrhl do pravidelných splátek (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [3] Jde přitom již o čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. První zamítavý rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 8. 2011, č. j. 106 C 57/2010-78, Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 7. 2012, č. j. 16 Co 164/2012-165, potvrdil. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218, rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhý rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 9. 2014, č. j. 106 C 57/2010-292, kterým tento soud žalobě vyhověl, Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 16 Co 47/2015-370, potvrdil. Dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 21 Cdo 3613/2015-430, zamítl. Na základě ústavní stížnosti žalovaného Ústavní soud nálezem ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17, rozsudky obecných soudů zrušil. Vrchní soud v Olomouci následně usnesením ze dne 14. 2. 2019, č. j. Ncp 13/2019-492, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy a věc „přikázal“ k projednání Krajskému soudu v Ostravě. Třetí zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Cm 86/2019-525, Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. 8 Cmo 56/2020-557, jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [4] Proti rozsudku soudu prvního stupně a proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. [5] Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle § 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu na něj navazující). [6] Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [7] Závěr odvolacího soudu, podle něhož je manažerská smlouva sjednaná mezi žalobkyní a dovolatelem dodatkem ke smlouvě o výkonu funkce, a nikoli pracovní smlouvou, v důsledku čehož neexistuje mezi žalobkyní a dovolatelem pracovněprávní vztah, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Z té se podává, že: 1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. 2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce. 3) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále též jen „obch. zák.“), a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. 4) Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace) jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce. 5) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za k