27 Cdo 1856/2023 — Nejvyšší soud

27 Cdo 1856/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 4. 2024 Spisová značka:27 Cdo 1856/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:27.CDO.1856.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Cenné papíry Smlouva zprostředkovatelská Zavinění Škoda Dotčené předpisy:§ 15 odst. 1 předpisu č. 256/2004 Sb. § 441 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2045/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 1856/2023-592 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, proti žalované CYRRUS, a. s., se sídlem v Brně, Veveří 3163/111, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 63907020, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o zaplacení 2.998.261,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 186/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2023, č. j. 5 Cmo 15/2019-534, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.666 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: [1] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 8. 2018, č. j. 21 Cm 186/2013-315, ve znění usnesení ze dne 9. 11. 2018, č. j. 21 Cm 186/2013-324, zamítl žalobu o zaplacení 2.998.261,20 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla žaloba zamítnuta v částce 1.494.770,95 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy „obou stupňů“ (druhý výrok). [3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. První rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2019, č. j. 5 Cmo 15/2019-383, jímž odvolací soud v prvním výroku částečně změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 1.494.770,95 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím, ve druhém výroku jej ve zbývající části výroku I. potvrdil a ve třetím výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a na jehož základě (podle prvního výroku) žalovaná přisouzenou částku žalobci zaplatila, Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 27 Cdo 3561/2019-424, v prvním a třetím výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [4] Proti (v záhlaví označenému) rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [5] Nejvyšší soud předesílá, že zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. [6] Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). [7] Dovolání je podáno oprávněnou osobou, neboť dovolatelku je třeba považovat za účastníka, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019). [8] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka jako obchodnice s cennými papíry porušila § 15 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále též jen „ZPKT“), neboť „v nejlepším zájmu žalobce jako svého zákazníka nepostupovala a povinnost řádné péče vůči němu nedodržela“, a to tím, že M. P. (dále též jen „M. P.“) „byl s vědomím a souhlasem dovolatelky činný jak pro dovolatelku (na základě zprostředkovatelské smlouvy), tak pro žalobce (na základě plné moci), byl … ve střetu zájmů se zájmy žalobce, neboť objem prováděných obchodů jednak přinášel zisk dovolatelce, jednak na něm závisela odměna M. P. jako zprostředkovatele“, plně odpovídá nejen dikci § 15 odst. 1 zákona ZPKT, ale i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu přijaté k výkladu pojmu odborná péče (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3695/2013, uveřejněný pod číslem 91/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 91/2016“), jakož i k účelu požadavků kladených zákonem na obchodníky s cennými papíry a investiční zprostředkovatele (jímž je především ochrana investorů, resp. zákazníků) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1759/2015]. [9] Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že nakupovala-li dovolatelka vlastním jménem na účet žalobce cenné papíry na základě pokynů jeho zmocněnce (M. P.), který pro ni zprostředkoval uzavření komisionářské smlouvy se žalobcem a jemuž se současně zavázala ve zprostředkovatelské smlouvě poskytovat odměnu závislou na objemu prováděných obchodů, nepostupovala ve shodě se zákonným požadavkem poskytovat investiční služby v nejlepším zájmu žalobce, tedy s odbornou péčí. Porušila tím zároveň odvolacím soudem citovaný článek IV. odst. 3. písm. c) komisionářské smlouvy, podle něhož pokyny zmocněnce M. P. nebyly účinné, neboť M. P. byl ve vztahu k žalobci ve střetu zájmů. [10] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatelky a škodou vzniklou žalobci, neboť odvolací soud ji vyřešil (oproti názoru dovolatelky) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. [11] Z ustálené judikatury dovolacího soudu přijaté o otázce vztahu příčiny a následku jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu se podává, že: 1) Při zkoumání příčinné souvislosti jako právní kategorie jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. 2) Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. 3) O vztah příčinné souvislosti se jedná, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nenastal. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. 4) Rovněž škodlivý následek nemusí vzniknout jen z jedné příčiny. Rozhodující je, zda – nebýt této skutečnosti – by ke škodě nedošlo, nebo naopak zda škodlivý následek by nastal i bez této skutečnosti. Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2142/2007, ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 4495/2007, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3168/2013, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3266/2016, a v nich citovanou judikaturu. [12] V poměrech projednávané věci by žalobci tvrzená škoda nevznikla, neprovedla-li by dovolatelka neúčinné pokyny udělené zmocněncem M. P. Protiprávní jednání dovolatelky je tudíž v příčinné souvislosti se vznikem škody. [13] Přípustnost dovolání nezakládá ani