27 Cdo 2536/2021 – Nejvyšší soud

27 Cdo 2536/2021-193USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci společnosti E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Václavem Kokošínským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 2632/18, PSČ 702 00, za účasti J. Š., narozeného XY, bytem XY, o zrušení společnosti s likvidací a o jmenování likvidátora, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 137/2020, o dovolání společnosti E., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2021, č. j. 5 Cmo 219/2020-87, ve znění usnesení ze dne 4. 3. 2021, č. j. 5 Cmo 219/2020-100, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 7. 2020, č. j. 24 Cm 137/2020-11, zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I.), zrušil společnost E. (dále jen „společnost“), s likvidací a nařídil její likvidaci (výrok II.), likvidátorem společnosti jmenoval J. Š. (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.) a o poplatkové povinnosti (výrok V.). [2] Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Společnost vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 7. 2. 2002 a jejím jediným společníkem a jednatelem je J. Š. 2) Výzvami rejstříkového soudu ze dne 6. 8. 2018 (doručené společnosti 7. 8. 2018), ze dne 3. 9. 2018 (doručené společnosti téhož dne) a urgencemi ze dne 2. 10. 2018 (doručené 4. 10. 2018) a ze dne 17. 12. 2018 (doručené 19. 12. 2018) byla společnost vyzvána podle § 72 odst. 1, § 104 a § 105 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“ či „z. v. r.“), k založení výročních zpráv a účetních závěrek včetně příloh za roky 2006 až 2017 do sbírky listin, „přičemž byla upozorněna na možnost zrušení společnosti, pokud tak v soudem stanovené lhůtě neučiní.“ Společnost žádné listiny k založení do sbírky listin nepředložila. 3) Usnesením ze dne 8. 2. 2019, č. j. C 26014/RD19/KSOS, Fj 73351/2018/KSOS, rejstříkový soud uložil společnosti podle § 104 z. v. r. pořádkovou pokutu ve výši 5.000 Kč, kterou společnost zaplatila dne 31. 5. 2019. 4) Usnesením ze dne 30. 4. 2020, č. j. 24 Cm 137/2020-4, soud prvního stupně na základě podnětu rejstříkového soudu ze dne 21. 4. 2020 zahájil řízení o zrušení společnosti s likvidací, nařízení její likvidace a o jmenování likvidátora; současně určil společnosti 14 denní lhůtu ke zjednání nápravy obsahu sbírky listin. 5) Podáním ze dne 21. 6. 2020 J. Š. navrhl, aby soud řízení zastavil, popřípadě je přerušil, a podal návrh k Ústavnímu soudu na zrušení § 66 písm. c) z. v. r. [3] Soud prvního stupně na takto ustaveném základě shledal, že jsou splněny podmínky § 105 z. v. r. pro zrušení společnosti a nařízení její likvidace. Uvedl, že „společnost přes výzvu rejstříkového soudu nezjednala nápravu, nezaložila do sbírky listin požadované listiny, takže stávající obsah sbírky listin je v rozporu s § 66 odst. c) z. v. r.“ [4] Soud konstatoval, že povinnost zakládat a následně zveřejňovat účetní závěrky ve sbírce listin je „zákonem stanovená povinnost naplňující princip formální publicity veřejných rejstříků“. Podle soudu zákonná úprava „upřednostnila (v souladu s principem proporcionality) zájem třetích osob na dostupnosti informací před zájmem bezprostředně dotčených subjektů na ochranu předmětných informací“. Soud v této souvislosti vysvětlil, že „třetími osobami nejsou jen konkurující společnosti, ale rovněž i ostatní subjekty mající právo na informaci o ekonomické situaci společnosti, např. obchodní partneři společnosti (z pohledu dobytnosti pohledávek), či potenciální budoucí zaměstnanci“. [5] Závěrem soud dovodil, že „zájem osob na dosažitelnosti informací ekonomického charakteru o zapsaných osobách (transparentnosti) je zákonem chráněným obecným zájmem zmíněným v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, přičemž v tomto případě převyšuje nad ryze soukromým zájmem na ochranu soukromí“, a uzavřel, že § 66 odst. c) z. v. r není v rozporu s ústavním pořádkem. [6] K odvolání společnosti Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označenými rozhodnutími usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrdil, ve výroku V. je změnil tak, že se společnosti povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [7] Odvolací soud, vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, potvrdil, že soud prvního stupně „postupoval zcela správně“, když společnost zrušil s likvidací a jmenoval likvidátora, neboť společnost „dlouhodobě svévolně ignoruje“ povinnost vyplývající z § 66 písm. c) z. v. r., pročež nebyl na místě jiný postup, než její zrušení dle § 105 z. v. r. ve spojení s § 106 odst. 1 z. v. r. [8] „I stran většiny odvolacích námitek“ odvolací soud odkázal na „správné a výstižné“ vypořádaní se s nimi již soudem prvního stupně, „jak je zachyceno v odstavcích 10 až 14 napadeného usnesení“. Konstatoval, že právní zájem na zrušení společnosti ve smyslu § 105 z. v. r. je dán zejména tím, „že sbírka listin nemá žádnou vypovídací hodnotu a tedy ani v nejmenším neplní svou informační funkci vůči třetím osobám, tj. spotřebitelům, zákazníkům, obchodním partnerům, investorům apod.“ [9] Námitku společnosti, podle níž by soudy měly k obchodním společnostem (ve vztahu k jejich publikační povinnosti vůči sbírce listin) přistupovat rozdílně podle toho, kolik mají společníků, hodnotil odvolací soud jako „nesmyslnou a diskriminační“, a to „již jen z toho důvodu“, že počet společníků společnosti se může v průběhu času měnit. II. Dovolání a vyjádření k němu [10] Proti té části prvního výroku odvolacího soudu, kterou soud potvrdil výroky II. a III. rozhodnutí soudu prvního stupně, podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to (posuzováno podle obsahu dovolání) otázek: 1) týkajících se právního zájmu na zrušení zapsané osoby s likvidací ve smyslu § 105 z. v. r.; zejména, zda právní zájem je dán právem (konkrétně neurčených) třetích osob, vůči kterým sbírka listin plní informační funkci, či se „zrušení zapsané osoby musí dotýkat právního postavení konkrétní osoby, tj. jejích práv a povinností vyplývajících z hmotného práva“, 2) zda je dotčen zájem třetích osob ve smyslu § 105 z. v. r., když jednočlenná obchodní společnost, která je mikro účetní jednotkou ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“), nezaloží do sbírky listin výroční zprávy a účetní závěrky, a zda lze v tomto případě takovou společnost podle § 105 z. v. r. zrušit, 3) zda důvod pro zrušení společnosti s likvidací podle § 105 z. v. r. spočívá v tom, že je společnost „nefunkční, nemá žádný příjem a dlouhodobě nevykonává podnikatelskou činnost“. [11] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [12] Dovolatelka předně brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož právní zájem na zrušení zapsané osoby je dán „veřejným“ právním zájmem třetích osob (spotřebitelů, zákazníků, obchodních partnerů, investorů), vůči nimž plní sbírka informační funkci. Pojem právní zájem dle § 105 z. v. r. je podle jejího mínění nutno vykládat tak, „že se zrušení zapsané osoby musí přímo dotýkat právního postavení konkrétní osoby, tj. jejích práv a povinností vyplývajících z hmotného práva“. [13] Podle dovolatelky představuje společnost mikro účetní jednotku [ve smyslu § 1b písm. a) zákona o účetnictví] a podle § 1a zákona o účetnictví „se nejedná o subjekt s hodnotami dotýkající se veřejného zájmu“. Hodnoty na účetních dokladech jsou podle dovolatelky „klíčové k určení, zda je či není dotčen veřejný zájem třetích osob na dosažitelnosti ekonomické informace“. Z činnosti společnosti plynou roční výnosy „v řádu stovek tisíc korun“, z čehož dovolatelka usuzuje, že nikdy nebyl dotčen právní zájem třetích osob a rozhodnutí soudu o jejím zrušení je „formalisticky přepjaté“. [14] Zveřejnění účetních závěrek a výročních zpráv dovolatelka považuje za zneužitelné v rámci konkurenčního boje a za rozporné s jejím obchodním zájmem a bezpečnostní politikou. Domnívá se, že plnění publikační povinnosti může mít negativní dopad do osobní sféry jejího jediného společníka a jednatele J. Š. a jeho rodiny. [15] Závěrem dovolatelka odkazuje na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. 6. 2013, o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků (dále též jen „směrnice“), podle níž „členské státy mohou mikrop