27 Cdo 2645/2018 – Nejvyšší soud

27 Cdo 2645/2018-351 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Mlýnu Bělkovice s. r. o., se sídlem v Ostravě, Novinářská 1113/3, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 27785271, zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, PSČ 140 00, proti žalované Stavební firmě Mahovský s. r. o., se sídlem v Dolní Moravici 8, PSČ 795 01, identifikační číslo osoby 26832488, zastoupené Mgr. Ivanou Mičkeovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Kmochova 517/2, PSČ 150 00, o určení vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 7/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, č. j. 8 Cmo 249/2017-242, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, č. j. 8 Cmo 249/2017-242, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2017, č. j. 4 Cm 7/2016-215, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 8. 2017, č. j. 4 Cm 7/2016-215, určil, že vlastníkem (ve výroku specifikovaných) nemovitostí je žalobkyně (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [2] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že: 1) Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 25. 4. 2016 uzavřena kupní smlouva o převodu nemovitostí, kterou žalobkyně prodala žalované (ve výroku specifikované) nemovitosti včetně veškerého jejich příslušenství, „původní technologii z roku 1962 a 1993 a trafostanici“ (dále též jen „kupní smlouva“). 2) Žalobkyně měla ke dni uzavření kupní smlouvy v obchodním rejstříku zapsán jako předmět podnikání „Výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona a obory činnosti Zpracování dřeva, výroba dřevěných, korkových, proutěných a slaměných výrobků, Přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti, Zprostředkování obchodu a služeb a Pronájem a půjčování věcí movitých“. 3) Všechny „obory činnosti“ byly žalobkyní provozovány v její provozovně v B., L., PSČ XY. 4) Valná hromada žalobkyně neudělila souhlas s převodem majetku podle kupní smlouvy. 5) Žalobou doručenou soudu dne 15. 7. 2016 se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem prodaným žalované kupní smlouvou s tím, že kupní smlouva je neplatná, neboť valná hromada žalobkyně nedala souhlas s převodem majetku, který „tvořil závod žalobkyně“ a jehož převodem „byla podstatným způsobem změněna dosavadní struktura závodu a došlo tím i k podstatné změně v předmětu podnikání a činnosti žalobkyně“. [3] Na takto ustaveném skutkovém základu soud prvního stupně konstatoval, že „došlo k převodu provozovny, ve které byly vykonávány obory činnosti žalobkyně“, a že došlo „k převodu takové části obchodního závodu, která by znamenala podstatnou změnu dosavadní struktury závodu žalobkyně“, k němuž nedala souhlas valná hromada žalobkyně. Podle soudu došlo na základě kupní smlouvy k převodu i původní technologie zpracování dřeva a trafostanice, „což lze považovat za významnou část závodu“. [4] Soud s odkazem na § 48 a na § 190 odst. 2 písm. i) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích; dále též jen „z. o. k.“), dospěl k závěru, podle něhož je kupní smlouva neplatná a žalobkyně se této neplatnosti včas dovolala. [5] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [6] Odvolací soud poté, co provedl dokazování e-mailovou korespondencí z 20. 4. 2016 a výpisem ze živnostenského rejstříku žalobkyně, dospěl k závěru, podle něhož kupní smlouvou „došlo k prodeji významné části závodu, která znamenala podstatnou změnu dosavadní struktury závodu, resp. podstatnou změnu v činnosti společnosti“. Tomuto závěru podle odvolacího soudu odpovídá zejména ta skutečnost, že „předmětem převodu je soubor nemovitých a movitých věcí, včetně příslušenství a technologie na zpracování dřeva, vše na adrese stávající provozovny žalobkyně …, žalobkyně jinou provozovnu nemá …, na adrese této provozovny se nachází převáděné věci, včetně technologie na zpracování dřeva, a žalobkyně jako jeden z oborů činnosti svého předmětu podnikání má zpracování dřeva a výrobu dřevěných výrobků“. Námitku žalované, podle níž byl převáděný majetek zastaralý a částečně poničený požárem z roku 2016, shledal nedůvodnou, neboť hodnotu jednotlivých převáděných věcí a jejich stav nepovažoval za významnou. [7] Jestliže „k takovémuto převodu věcí“ neudělila valná hromada žalobkyně v souladu s § 190 odst. 2 písm. i) z. o. k. souhlas, bylo podle odvolacího soudu možné dovolat se neplatnosti kupní smlouvy podle § 48 z. o. k. [8] V této souvislosti odvolací soud uvedl, že většinová společnice žalobkyně J. V. sice „o prodeji věcí se žalovanou prokazatelně komunikovala“, avšak její souhlas s prodejem nezjistil. Otázku, zda „bylo cílem celé kontraktace zbavit nemovitosti zátěže v podobě zástavního práva na úkor žalované“, neřešil, neboť „touto otázkou se nezabýval ani soud prvního stupně a její zodpovězení by na rozhodnutí o uplatněném nároku v tomto řízení nemělo vliv“. [9] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva [„zda předmětem převodu vlastnického práva uskutečněného kupní smlouvou ze dne 25. 4. 2016 je závod či jeho podstatná část, ke kterému je vyžadován souhlas valné hromady (…) nebo zda se jednalo o pouhý převod části hmotného majetku společnosti, ke kterému souhlas valné hromady vyžadován zákonem není“], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [10] Dovolatelka, odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003, ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1323/2000, ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2339/2002, a ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009), se domnívá, že soudy věc nesprávně posoudily, neboť předmětem prodeje podle kupní smlouvy nebyl závod. Podle dovolatelky představuje závod soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, které tvoří jeden funkční celek a mají aktivně sloužit k podnikatelské činnosti vlastníka závodu. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nezkoumal, zda s převodem majetku bylo převedeno i účetnictví žalobkyně, zda převáděný majetek je veškerý majetek žalobkyně, zda byly převáděny i závazky a pohledávky, zaměstnanci, know-how, klientela, ochranné známky apod. a zda je závod zapsán ve zvláštním seznamu. [11] Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož kupní smlouvou došlo k prodeji významné části závodu, která znamenala podstatnou změnu dosavadní struktury závodu, resp. podstatnou změnu v činnosti žalobkyně. Namítá, že odvolací soud nezkoumal další podstatné náležitosti platného uzavření kupní smlouvy, zejména, zda žalobkyně byla vlastnicí technologie a trafostanice. [12] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, nebo aby jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. [13] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované polemizuje s argumentací uvedenou v dovolání a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. [14] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky výkladu § 190 odst. 2 písm. i) z. o. k., v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené. [15] Podle § 190 odst. 2 písm. i) z. o. k. patří do působnosti valné hromady společnosti s ručením omezeným schválení převodu nebo zastavení závodu nebo takové jeho části, která by znamenala podstatnou změnu dosavadní struktury závodu nebo podstatnou změnu v předmětu podnikání nebo činnosti společnosti. [16] Podle § 48 z. o. k. právní jednání, k němuž nedal souhlas nejvyšší orgán obchodní korporace v případech vyžadovaných zákonem, je neplatné; této neplatnosti se lze dovolat do šesti měsíců ode dne, kdy se o neplatnosti oprávněná osoba dozvěděla nebo dozvědět měla a mohla, nejdéle však do deseti let od dne, kdy k takovému jednání došlo. [17] Obchodní vedení společnosti přísluší jednateli (jednatelům) [§ 195 odst. 1 věta první z. o. k.] a nikdo, ani společníci či valná hromada, nesmí (mimo případy, kdy zákon určuje jinak – viz např. § 51 odst. 2 či § 81 z. o. k.) jednateli či jednatelům udělovat pokyny týkající se obchodního vedení (§ 195 odst. 2 z. o. k.). Nicméně řada rozhodnutí o dalším směřování společnosti již překračuje hranice obchodního vedení a, přestože spadají do působnosti jednatelů (§ 163 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále též jen „o. z