27 Cdo 3175/2021 — Nejvyšší soud

27 Cdo 3175/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2022 Spisová značka:27 Cdo 3175/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.3175.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Cenné papíry Insolvenční řízení Dotčené předpisy:§ 373 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 7. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 3175/2021-390 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce P. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, a 2) ČSOB Asset Management, a. s., investiční společnost, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 25677888, oběma zastoupeným Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, o zaplacení 3.638.950 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 74/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 12 Cmo 261/2020-343, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 12 Cmo 261/2020-343, se ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 21. 6. 2018 se žalobce domáhal, aby mu žalované společně a nerozdílně zaplatily 3.638.950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % od 11. 5. 2018 do zaplacení a aby mu první žalovaná zaplatila 1.307.463 USD s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % od 11. 5. 2018 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody způsobené porušením smluvních i zákonných povinností při poskytování služeb spojených s investicemi do cenných papírů, které vedlo k nedobytnosti práva žalobce na splacení výnosu z dluhopisů. [2] Městský soud v Praze (rozhodující asistentkou soudce) usnesením ze dne 14. 9. 2018, č. j. 7 Cm 74/2018-24, které bylo k námitce žalobce potvrzeno usnesením téhož soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 7 Cm 74/2018-27, věc v rozsahu, v němž se žalobce po první žalované domáhá, aby mu zaplatila 1.307.463 USD s příslušenstvím, vyloučil k samostatnému řízení. [3] Nato soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Cm 74/2018-259, ve znění usnesení ze dne 7. 7. 2020, č. j. 7 Cm 74/2018-275, zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhá, aby mu žalované společně a nerozdílně zaplatily 3.313.217 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zastavil řízení v rozsahu, v němž se žalobce domáhal, aby mu žalované společně a nerozdílně zaplatily 325.733 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.) [4] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalobce a druhá žalovaná uzavřeli dne 16. 6. 2005 (správně 28. 7. 2005) smlouvu o obhospodařování cenných papírů posléze upravenou dodatkem č. 1 ze dne 19. 7. 2006 a dodatkem č. 2 ze dne 16. 5. 2007 (dále jen „smlouva“). 2) V článku 2.1 smlouvy se druhá žalovaná zavázala „obhospodařovat majetek žalobce ve formě peněžních prostředků a investičních nástrojů na základě své volné úvahy, s odbornou péčí, zachování zásad důvěrnosti, obezřetnosti, respektování a preferování zájmů žalobce, s úsilím o dosažení pro něj nejvýhodnějších podmínek a v rámci pravidel sjednaných pro jednotlivá portfolia investic žalobce.“ 3) V příloze č. 1 (část A) smlouvy bylo ujednáno, že „bude investováno do investičních nástrojů denominovaných v Kč nebo jiných volně směnitelných měnách, že veškeré dluhopisy, do nichž bude investováno, nesmí mít v den nákupu dané emise horší hodnocení emise nebo ratingové hodnocení dlouhodobých závazků emitenta v měně dluhopisu než investiční stupeň A+ od ratingové agentury Standard and Poor's nebo A1 od Moody's, že investiční strategie je spojena se střední mírou rizika a umožňuje kromě investic do dluhopisů i investice do krátkodobých a strukturovaných dluhopisů.“ 4) Podle článku 9.1 smlouvy „je první žalovaná oprávněna v souvislosti se smlouvou jednat s žalobcem jménem druhé žalované při uzavírání smlouvy, podávání informací na základě smlouvy a obecně fungovat jako prostředník mezi žalobcem a druhou žalovanou.“ 5) Dne 31. 5. 2007 druhá žalovaná na základě smlouvy nakoupila pro žalobce diskontované dluhopisy ISIN XS0297487992, denominované v Kč, vydané islandskou bankou Kaupthing bank hf, jež měly být splatné 23. 4. 2009 (dále jen „banka“ a dále jen „dluhopisy“). 6) V květnu 2007 byly „dlouhodobé závazky v domácích i cizích měnách“ banky hodnoceny ratingovou agenturou Moody's investičním stupněm Aa3. 7) Dne 7. 10. 2008 Úřad pro finanční služby Islandu rozhodl o likvidaci banky (winding up proceedings) a jmenoval výbor pro likvidaci, který převzal pravomoci správní rady banky (dále jen „likvidace banky“). 8) Dne 24. 11. 2008 Obvodní soud v Reykjavíku vyhlásil na banku moratorium, čímž došlo k „zmrazení plateb“ na její dluhy. 9) Dne 30. 12. 2009 druhá žalovaná přihlásila do likvidace banky pohledávku žalobce ve výši 46.788.388 ISK. 10) V letech 2015 až 2019 v souvislosti s likvidací banky obdržel žalobce 2.329.374,94 Kč a nabyl náhradní cenné papíry v hodnotě 1.300.417,91 Kč. Poslední platba proběhla 28. 6. 2019. 11) V době vydání rozsudku soudu prvního stupně nebyla likvidace banky skončena. [5] Soud prvního stupně (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3363/2011) dovodil, že žaloba není důvodná, protože žalobce svůj nárok na náhradu škody uplatnil předčasně. Ke dni rozhodnutí soudu totiž „není zřejmé, v jaké výši lze započítat náhradní cenné papíry do míry uspokojení žalobce v rámci poskytnutí náhrady za dluhopisy a zda vůbec nějaká škoda žalobci mohla vzniknout.“ [6] Přes právě uvedené se soud „s ohledem na provedené dokazování a námitku žalobce, že by došlo k odepření spravedlnosti (…), vypořádal s uplatněným nárokem i věcně.“ [7] Dokazování bylo podle soudu zaměřeno na „předvídatelnost uvalení moratoria na platby a na následnou likvidaci, respektive insolvenci banky v roce 2008 a s tím související hodnocení rizikovosti dluhopisů ze strany žalovaných v době jejich nákupu v roce 2007 a v době bezprostředně předcházející vyhlášení moratoria.“ [8] Soud se nejprve zaobíral ratingovým hodnocením dluhopisů v květnu 2007 a dospěl k závěru, že „dluhopisy splňovaly podmínky výslovně sjednané mezi žalobcem a druhou žalovanou ve smlouvě pro míru rizika investic pořizovaných do portfolia žalobce.“ [9] Poté soud analyzoval předvídatelnost finanční krize islandských bank v letech 2007 a 2008 a uvedl, že „na základě informací veřejně dostupných (…) v té době vyhodnocoval trh ekonomickou situaci Islandu a jeho bankovního sektoru v podstatě konsenzuálně tak, že nezpochybňoval schopnost islandských bank (…) dostát svým finančním závazkům, a už vůbec ne v poměrně krátkém časovém horizontu do dubna 2009, kdy byly dluhopisy splatné.“ [10] Na základě těchto úvah soud prvního stupně uzavřel, že druhá žalovaná „ve vztahu k pořízení dluhopisů do portfolia žalobce a jejich držení v tomto portfoliu“ neporušila povinnost jednat s odbornou péčí, obecnou prevenční povinnost ani § 15 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, a § 54 odst. 3 písm. c) a e) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. [11] Žaloba není podle soudu důvodná ani vůči první žalované, neboť ta jednala podle článku 9.1 smlouvy jménem a na účet druhé žalované, a není tak v projednávané věci pasivně věcně legitimována. [12] K odvolání žalobce (směřujícímu proti výrokům I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně) Vrchní soud v Praze nejprve usnesením ze dne 17. 5. 2021, č. j. 12 Cmo 261/2020-331, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, ve které byla žaloba zamítnuta co do částky 22.287 Kč s příslušenstvím, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. [13] Nato odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, ve které byla žaloba zamítnuta co do částky 3.290.930 Kč s příslušenstvím, potvrdil (první výrok), ve výrocích III. a IV. co do výše náhrady nákladů řízení změnil (druhý a třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok). [14] V reakci na námitku žalobce, podle níž je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, odvolací soud citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a uvedl, že toto rozhodnutí nemůže být pr