Nejvyšší soud 27 Cdo 430/2021 – Exekuční titul

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 7. 2019, č. j. 10 Co 951/2012-108, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou povinnou proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013, č. j. 10 Co 951/2012-934, a proti usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 13. 9. 2012, č. j. 39 E 1227/98-896 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 11. 2019, č. j. 4 Co 25/2019-144, k odvolání povinné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala povinná dovolání.

Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti druhému výroku napadeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h), a § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

Dále Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti prvnímu výroku napadeného usnesení odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož je v projednávané věci žaloba pro zmatečnost z důvodu zakotveného v § 229 odst. 3 o. s. ř. nepřípustná, neboť proti rozhodnutí vydanému v řízení o výkonu rozhodnutí, resp. v exekučním řízení, lze podat žalobu pro zmatečnost pouze z důvodu dle § 229 odst. 4 o. s. ř., vyplývá bez jakýchkoliv pochybností z § 254 odst. 2 o. s. ř. a § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a je v souladu též s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatou k jejich výkladu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2603/2007, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4629/2009, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1336/2013, či ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3901/2015).

Námitka dovolatelky, podle níž se v projednávané věci jednalo o daňovou exekuci, a proto nelze shora označená ustanovení použít, neobstojí. Přestože byl exekučním titulem v posuzované věci vykonatelný výkaz nedoplatků ze dne 23. 9. 1994, č. j. FÚ/SŘ/232/94, dle § 73 odst. 4 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků [obdobně srov. v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2011 ustanovení § 176 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu], nešlo o daňovou exekuci.

Podle ustanovení § 73 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. prováděl vymáhání nedoplatku příslušný správce daně daňovou exekucí; o provedení exekuce však mohl správce daně požádat též soud či soudního exekutora, což v posuzované věci učinil. V řízení se postupovalo (přiměřeně) podle ustanovení občanského soudního řádu, zahrnujících i § 254 odst. 2 [§ 274 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, rozhodném pro řízení v projednávané věci (k tomu srov. článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).