28 Cdo 1011/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1011/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 10. 2013 Spisová značka:28 Cdo 1011/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1011.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obec Dotčené předpisy:§ 4 odst. 2 předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 10. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.12.2013III.ÚS 3804/13JUDr. Milada Tomkováodmítnuto30.10.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1011/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 pod sp. zn. 21 C 415/2009, sp. zn. 72 Co 272/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 (žalobce Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, proti žalované I. P., P., zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem, 120 00 Praha 2, Sokolská 60, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u soudu dne 22. 12. 2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2011, č. j. 21 C 415/2009-78. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se určení, že žalující Hlavní město Praha je vlastníkem pozemků parc. č. 3297/26, 3297/27, 3297/28, 3297/29, 3297/51 a 4481/10 v katastrálním území S. (obec Praha). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 27.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 72 Co 272/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2011, č. j. 21 C 415/2009-78, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žalobce ve své žalobě tvrdil, že žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemků, uváděných v žalobě žalobce, v rozporu se skutečným právním stavem, třebaže jde o pozemky (původně tvořící pozemek vedený v pozemkové knize pod č. 3394), které náležely před rokem 1991 státu, jenž je nabyl na základě rozhodnutí o jejich vyvlastnění za účelem výstavby bytových domů, vydaného bývalým Obvodním národním výborem v Praze 10 dne 17. 5. 1966. Žalobce odvozoval své vlastnické právo k uvedeným nemovitostem z ustanovení § 3 odst. 4 a z ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu) na požadovaném určení vlastnictví k jím uvedeným nemovitostem, když svou určovací žalobu uplatňuje vůči subjektu, který je jako vlastník všech v této věci sporných pozemků, neboť má za to, že tento zápis není v souladu se skutečným právním stavem. Odvolací soud však na podkladě zjištění učiněných v tomto soudním řízení, má za to, že přechod vlastnického práva k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, je vyloučen, když přechod vlastnictví, umožněný novelizovanými ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 10/1993 Sb.) tu nedopadá na restituční nároky, které byly uplatněny už před 1. 1. 1993 (před účinností zákona č. 10/1993 Sb.). Přechod vlastnického práva na obec je tu žalobcem odvozován i od existence rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 11. 8. 1992, č. j. 124/43, 345/92, ale i vydání tohoto rozhodnutí spadá do doby, která následovala až po dni, v němž byl (v únoru 1992) uplatněn restituční nárok dotýkající se pozemku parc. č. 4481/10 v katastrálním území S., o nějž jde rovněž v tomto řízení. Odvolací soud proto potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, zamítající určovací žalobu žalobce; jako věcně správný, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu; potvrzen byl i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 9. 2012 byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 24. 10. 2012 a dovolání ze strany žalujícího Hlavního města Prahy bylo podáno u soudu prvního stupně dne 27. 12. 2012 (po uplynutí dnů vánočních svátků), tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 2 občanského soudního řádu). Uvedený dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu (a případně i rozsudek soudu prvního stupně) byl dovolacím soudem zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Uvedený dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že žalující Hlavní město Praha je právním nástupcem IROP, inženýrské a realitní organizace, Praha, která byla zrušena ke dni 31. 12. 2007 a z níž veškerá práva a závazky přešly na Hlavní město Prahu, takže je po této předchozí organizací povinnou osobou v této restituční právní věci a je aktivně legitimováno k podání žaloby o určení vlastnického práva. Uvedený dovolatel dále poukazoval na to, že nárok v této právní věci byl uplatněn po 24. 5. 1991 (po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.); nešlo tedy o nárok, který by byl uplatněn ještě před účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Přitom den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., jak bylo uváděno dovolatelem, je třeba posuzovat k datu nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991) a nikoli k datu účinnosti pozdější novely tohoto zákona. Uvedený dovolatel dovozoval, že „odlišné datum účinnosti novelizovaných ustanovení zákona je pouze výjimkou z pravidla, že doba, kdy dochází k hromadnému přechodu ve vlastnických právech v neurčitém rozsahu, je stanoveno jednotně“; termín „tohoto zákona“ je tu proto třeba interpretovat ve významu zákona novelizovaného, nikoli novelizujícího, uváděl dovolatel. Dovolatel je tedy přesvědčen (na rozdíl od názoru odvolacího soudu), že v daném případě, v němž byl restituční nárok uplatněn až po 24. 5. 1991, nemohlo tu dojít k dopadu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a tedy ani k vyloučení přechodu nemovitosti do vlastnictví žalobce. Ve vyjádření žalované I. P. k dovolání žalujícího Hlavního města Prahy bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť interpretace právních účinků ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění po novele zákonem č. 10/1993 Sb.) nebyla, podle názoru žalované, rozporně uvedena v rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud v daném případě správně řešil jen otázku splnění všech podmínek přechodu pozemků z majetku státu na žalobce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. ve vztahu k novele zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 10/1993 Sb. Žalovaná je toho názoru, že „pokud došlo v daném případě k uplatnění nároku oprávněné osoby na vydání sporných pozemků v únoru 1992, nemohlo tu dojít k přechodu vlastnického práva podle novely zákona č. 172/1991 Sb., tj. zákona č. 10/1993 Sb., neboť k tomuto přechodu již nebyla splněna podmínka podle § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť zde již byl uplatněn restituční nárok“. Podle názoru žalované totéž musí platit v daném případě i pokud jde o pozemek parc. č. 4481/40 v katastrálním území S., neboť ohledně tohoto pozemku bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva financí až 11. 8. 1992 (pod č. j. 124/43 345/92), tedy v době, kdy návrh ze strany oprávněných osob byl již uplatněn. Žalovaná ostatně zastává i ten názor, ž