28 Cdo 1016/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1016/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 6. 2023 Spisová značka:28 Cdo 1016/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1016.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 14 odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb. § 14 odst. 8 předpisu č. 229/1991 Sb. § 13 odst. 4 předpisu č. 87/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1016/2023-135 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň: a) A. K., nar. XY bytem v XY, a b) J. Z., nar. XY, bytem v XY, obě zastoupeny Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem v Praze 8, Breitfeldova 704/1, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o zaplacení finanční náhrady ve výši 39 074 346,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 243/2020, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2022, č. j. 16 Co 246/2022-109, takto: Rozsudek Městského v Praze ze dne 18. října 2022, č. j. 16 Co 246/2022-109, se ruší v části výroku I., v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. května 2022, č. j. 4 C 243/2020-81, změněn tak, že se žaloba žalobkyně a) co do částky 10 966,59 Kč zamítá, v části výroku II., v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. května 2022, č. j. 4 C 243/2020-81, změněn tak, že se žaloba žalobkyně b) co do částky 10 966,59 Kč zamítá, a ve výrocích III. a IV. a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 16 Co 246/2022-109, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 5. 2022, č. j. 4 C 243/2020-81, potvrdil v částech výroků I. a II., jimiž bylo žalované uloženo zaplatit každé z žalobkyň částku 9 307,91 Kč, ve zbývajících částech tyto výroky změnil tak, že žalobu každé z žalobkyň co do částky 10 966,59 Kč zamítl (výrok I. a II. rozsudku odvolacího soudu), a potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba každé z žalobkyň o zaplacení částky 19 516 898,80 Kč zamítnuta (výrok III. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). 2. Odvolací soud vzal za prokázané, že podle pravomocného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 8. 9. 2017, č. j. SPÚ 419549/2017, žalobkyním pro zákonné překážky nebyl vydán každou z nich požadovaný spoluvlastnický podíl (o velikosti jedné ideální třetiny) na pozemcích parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY. Předmětné pozemky přitom jejich právní předchůdci nabyli po 23. 6. 1945 přídělem od státu. Na základě zjištěného skutkového stavu pak odvolací soud dovodil, že žalobkyním za nevydané spoluvlastnické podíly na předmětných pozemcích náleží finanční náhrada odvíjející se od části jejich právními předchůdci uhrazené přídělové ceny korespondující výměře nevydaných pozemků (§ 14 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o půdě“). Každé z žalobkyň proto vyhověl pouze co do částek 9 307,91 Kč a ve zbývajícím rozsahu jejich žaloby zamítl. 3. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadly dovoláním. Předestřely otázku, zda s ohledem na plynutí času (od účinnosti zákona o půdě) a majetkové postavení restituentů, kterým při absenci zákonných překážek pozemky nabyté po 23. 6. 1945 přídělem od státu byly vydány v naturální formě, finanční náhrada přiznaná ve výši stanovené (bez dalšího) dle § 14 odst. 8 zákona o půdě odpovídá ústavně chráněnému principu rovnosti. Měly za to, že nastolená otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Poukazovaly přitom též na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 4139/16, ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 33/10, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009, a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011. Řešení nastolené otázky odvolacím soudem, opírající se o gramatický výklad ustanovení § 14 odst. 8 zákona o půdě, měly pak i ve světle označené judikatury za ústavně nekonformní. Navrhly, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v částech, v nichž jim nebylo vyhověno, zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. 5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobkyněmi) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky (přiměřené a rozumné výše finanční náhrady za pozemky nevydané dle zákona o půdě pro zákonem stanovené překážky), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou). 6. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelky je ani nenamítají. 7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 8. Podle § 14 odst. 1 zákona o půdě oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek. 9. Podle § 14 odst. 8 zákona o půdě v případě, že oprávněná osoba získala nemovitost do vlastnictví přídělem od státu po 23. červnu 1945, poskytne se náhrada za nemovitosti uvedené v odstavci 1 jen do výše uhrazené přídělové ceny; pokud nelze zjistit výši uhrazené přídělové ceny, poskytne se náhrada ve výši 1,5 % z ceny nemovitosti stanovené podle § 28a. 10. Judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu přitom v souvislosti s interpretací ustanovení restitučních předpisů o výši poskytovaných finančních náhrad ustáleně zastává názor, dle něhož doslovný výklad ustanovení § 11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, či ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě (dle nichž povinná fyzická osoba má oproti ztrátě vlastnického práva nárok toliko na vrácení kupní ceny zaplacené v rozhodném období) může směřovat k porušení práva na pokojné užívání majetku, zaručeného článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Aby k takové situaci nedošlo, je třeba postupovat nikoliv v souladu s doslovným zněním zákona, nýbrž poskytnout přiměřenou náhradu v rozumném poměru k tržní hodnotě odnímaného majetku – adekvátní náhrada nemusí však být vždy totožná s plnou tržní cenou (srov. k tomu v poměrech § 11 zákona č. 87/1991 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1294/2012 či v poměrech § 8 odst. 3 zákona o půdě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2132/2017). Srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009, nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, body 39 až 43, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2009, číslo stížnosti 22186/03 (Pešková proti České republice), body 32 až 35. 11. Z hlediska posuzování výše finanční náhrady poskytované oprávněné osobě za nemovitost,