28 Cdo 1029/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1029/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2012 Spisová značka:28 Cdo 1029/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1029.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 5 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 10. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.1.2013IV.ÚS 182/13doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.odmítnuto5.2.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1029/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: MUDr. Y. E. U., bytem v O., T. 90, zast. Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohradská 262/35, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 220.400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 46/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2011, č.j. 19 Co 275/2011-67, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. února 2011, č.j. 23 C 46/2009-46, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 220.400.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že smlouvou o výhradním zastoupení, uzavřenou dne 14. června 1994, a téhož dne vystavenou plnou mocí byl žalobce zmocněn k zastupování společnosti Cromway Holdings Ltd. při obchodních jednáních se společností ŠKODA, koncern Plzeň, a.s., jejichž výsledkem měla být koupě lokomotiv. Na základě smlouvy o tichém společenství ze dne 14. 5. 1993, uzavřené mezi žalobcem a společností Cromway Holdings Ltd., byl žalobce tichým společníkem společnosti Cromway Holdings Ltd. s 50% podílem na zisku této obchodní společnosti. Dne 8. září 1994 společnost Cromway Holdings Ltd., zastupovaná žalobcem, uzavřela se společností ŠKODA, koncern Plzeň, a.s. dvě „předběžné“ dohody, jejichž předmětem mělo být uzavření budoucí smlouvy o dodávce 60 kusů lokomotiv v hodnotě 1.800.000.000,- Kč a dále pak smlouvy o dodávce náhradních dílů a servisních služeb, včetně zaškolení obslužného personálu, s tím, že smlouvy uzavřou statutární orgány dotčených společností dne 16. září 1994. Osobou oprávněnou jednat za společnost Cromway Holdings Ltd. při uzavření smlouvy byl její jednatel F. K. Dne 14. září 1994 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a téhož dne byl žalobce rozhodnutím soudu vzat do vazby, z níž byl propuštěn dne 12. března 1997; pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2007, sp. zn. 7 To 252/2007, byl pak obžaloby zproštěn. K plánovanému uzavření smluv o dodávce lokomotiv a náhradních dílů dne 16. září 1994 již nedošlo, neboť za společnost Cromway Holdings Ltd. se k podpisu smluv na sjednané místo nikdo nedostavil, její jednatel F. K. do České republiky ze subjektivních důvodů nepřicestoval a ani později žádná z kompetentních osob nekontaktovala společnost ŠKODA, koncern Plzeň, a.s., byť tato společnost byla i poté připravena obchod dokončit a smlouvy uzavřít. V nyní posuzované věci se žalobce domáhá náhrady ušlého zisku coby tichý společník společnosti Cromway Holdings Ltd., namítaje, že z připravovaného obchodu sešlo zejména v důsledku jeho trestního stíhání a vzetí do vazby, čímž, jak tvrdí, byl připraven o 50% podíl na zisku označené obchodní společnosti; ten vyčísluje částkou 116.000.000,- Kč a dále jej „valorizuje“ až na žádaných 220.400.000,- Kč. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí o vazbě odvolací soud posoudil uplatněný nárok podle § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Neshledal však naplněnou jednu ze zákonných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to sice příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a tvrzenou majetkovou újmou (ušlým ziskem). Dovodil přitom, že hlavní (podstatná) příčina neuzavření zamýšlených smluv netkví v žalobcově vzetí do vazby, ale v okolnosti, že statutární orgány dotčených obchodních společností upustily od realizace připravovaného obchodu. Sama okolnost vazebního stíhání žalobce (za situace, kdy žalobce nebyl členem statutárního orgánu žádné z jednajících právnických osob), nebyla objektivním důvodem ukončení spolupráce. Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Polemizuje se závěrem odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi jeho vzetím do vazby a skutečnostmi, z nichž on sám dovozuje vznik majetkové újmy v podobě ušlého zisku. Tvrdí, že na straně kupujícího byl jedinou kompetentní osobou, obeznámenou se všemi ekonomickými a technickými podrobnostmi připravovaného obchodu, a dovozuje, že jej při uzavření smlouvy nebylo možno nahradit osobou jinou. Za další důvod, pro který z připravovaného obchodu sešlo, pokládá možnou ztrátu důvěry obou smluvních stran v poctivost tohoto obchodu, i zde však ovlivněnou jeho trestním stíháním a s ním související obavou ze ztráty společenské prestiže osob, které se obchodu měly účastnit. Vadu řízení spatřuje v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a namítá, že ačkoliv k prokázání svých tvrzení označil řadu dalších důkazů (výslech svědků Ing. J. K., Ing. J. J, Ing. L. S., F. K., R. U. a H. A.; důkaz znaleckým posudkem), soudy nižších stupňů tyto důkazy neprovedly. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná pokládá napadený rozsudek za správný a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Objektivně přípustné není dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném závěru, že mezi jeho vzetím do vazby a škodou vzniklou v důsledku neuskutečnění připravovaného obchodu není d