28 Cdo 103/2026 — Nejvyšší soud

28 Cdo 103/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2026 Spisová značka:28 Cdo 103/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.103.2026.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Veřejný statek (o. z.) Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 34 předpisu č. 128/2000 Sb. § 14b předpisu č. 131/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 103/2026-485 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. R., zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované městské části Praha-Kolovraty, identifikační číslo osoby 002 40 346, se sídlem v Praze 10 – Kolovratech, Mírová 364/34, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprová 42/14, o zaplacení částek 1 450 080 Kč s příslušenstvím, 360 586,56 Kč s příslušenstvím a 433 090,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 527/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 36 Co 151/2025-440, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 36 Co 151/2025-440, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 46 C 527/2019-360, uložil žalované zaplatit žalobkyni částky 217 304,16 Kč, 219 957,80 Kč a 264 185,24 Kč, vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výroky I – III), co do zbytku žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). 2. Rozhodováno bylo ve věci, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení peněžitých částek (poté, co byla řízení vedená u soudu prvního stupně pod sp. zn. 46 C 527/2019, sp. zn. 16 C 275/2020, a sp. zn. 35 C 137/2021 spojena ke společnému řízení), s tvrzením, že žalovaná užívala v období od 1. 1. 2017 do 29. 2. 2020 (dále také jako „vymezené období“) bez právního důvodu žalobkyní vlastněné pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jako „předmětné pozemky“ či „pozemky“) jako veřejné prostranství, konkrétně pak jako lesopark určený k rekreačním účelům. 3. Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalobkyně byla ve vymezeném období vlastnicí předmětných pozemků. I tyto pozemky se žalovaná již v roce 1997 rozhodla zalesnit s cílem vytvořit v dané lokalitě (označované „XY“) rekreační zónu pro své obyvatele, jež by současně oddělovala zastavěnou část obce od zemědělsky intenzivně obhospodařovaných pozemků. V návaznosti na učiněné rozhodnutí byly i předmětné pozemky upraveny jako lesopark (byly protiprávně zalesněny, přes jeden z nich je vedena cesta, v roce 2016 se na jednom z pozemků nacházela lavička, žalovaná dlouhodobě setrvávala v negativním stanovisku ke kácení dřevin na předmětných pozemcích), nebyly oploceny a byly volně přístupné; na přilehlé pozemky v lokalitě „XY“ pak byla žalovanou umístěna venkovní posilovna a altán s lavičkami. 4. Vycházeje z učiněných zjištění, maje na zřeteli jak stav předmětných pozemků, tak i jejich funkci, kterou v dané lokalitě plní, soud prvního stupně dovodil, že jde o veřejně přístupné pozemky mající charakter lesoparku a naplňující znaky veřejného prostranství [§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení); resp. § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze], že nejde o pozemky podléhající (jen) obecnému užívání (lesních) pozemků ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona. Jelikož účastnice neuzavřely žádnou smlouvu upravující užívání předmětných pozemků, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná (obec, v jejíž lokalitě se pozemky nacházejí a jež je uzpůsobila danému účelu) se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“). Výši bezdůvodného obohacení určil v úrovni obvyklého nájemného (§ 2999 odst. 1 o. z.) na základě v řízení provedených znaleckých posudků. 5. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 36 Co 151/2025-440, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III změnil tak, že se žaloba co do žalobkyni přiznaných částek s příslušenstvím zamítá (výrok I), ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III). 6. Odvolací soud vyšel z některých soudem prvního stupně učiněných zjištění, revidoval pak jeho posouzení, že předmětné pozemky představují veřejné prostranství (že se na pozemcích ve vymezeném období nacházel lesopark, dotčený veřejným užíváním ve smyslu § 34 zákona o obcích, resp. § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). Připustil, že osázením předmětných pozemků v minulosti žalovaná vytvořila stav, kdy pozemky podléhaly veřejnému užívání, ve vymezeném období je žalovaná pro potřeby svých občanů (jako lesopark) již nevyužívala, nebylo-li prokázáno, že by o ně „pečovala“ nebo na nich měla umístěný mobiliář. I z toho, že se žalobkyně pořadem práva domohla odstranění dřevin z předmětných pozemků, pak odvolací soud usoudil, že ve vymezeném období nebyla omezena v možnosti předmětné pozemky zemědělsky užívat, resp. její vlastnické právo k nim již nebylo omezeno, a tudíž se žalovaná na její úkor nemohla bezdůvodně obohatit. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodal, že vznesený požadavek na vydání bezdůvodného obohacení by odporoval dobrým mravům, jestliže se žalobkyně domáhá náhrady za užívání pozemků, které byly jejímu právnímu předchůdci přiřknuty jako náhradní na podkladě jím podané žaloby zjevně sledující „spekulační záměr“. 7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávný a rozporný s odkazovanou judikaturou, aplikovanou i v předchozích sporech týchž účastníků, dovolatelka považuje odvolacím soudem učiněný závěr, že předmětné pozemky nejsou dotčeny veřejným užíváním, resp. že nejsou veřejným prostranstvím. Vytýká, že jde o úsudek, jejž odvolací soud založil nikoliv na komplexním posouzení věci, ale jen na některých, z kontextu selektivně vytržených skutkových zjištěních; přitom poukazuje i na další soudem prvního stupně akcentované okolnosti, podle nichž jsou předmětné pozemky využívány veřejností ke sportovním a rekreačním účelům a které stvrzují správnost závěru soudu prvního stupně, že jde o veřejné prostranství. Za nesprávné má dovolatelka i konkluze, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy pro odvolacím soudem dovozený „spekulační záměr“ při výběru předmětných pozemků jako pozemků náhradních, jenž žalobkyně odmítá a považuje jej za nepodložený, nebylo-li k této otázce vedeno dokazování a ani soud prvního stupně k ní neučinil žádná zjištění a jde-li o závěr očividně se odchylující od předchozích rozhodnutí. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká i porušení § 157 odst. 2 o. s. ř., označil-li při ústním vyhlášení rozsudku odvolací soud jako hlavní důvod pro zamítnutí jí podané žaloby rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy, zatímco v písemném vyhotovení rozhodnutí tento důvod uvádí toliko „nad rámec“. Rozhodnutí shledává překvapivým a ve vytýkaném postupu spatřuje porušení principu ochrany legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces. V závěru dovolání formuluje výtky i proti určení výše bezdůvodného obohacení. Navrhla proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 9. Dovolání bylo projednáno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v aktuálním znění (srov. bod 2, čl. II, část první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). 10. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že nepostrádá povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí