28 Cdo 1070/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1070/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 9. 2010 Spisová značka:28 Cdo 1070/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1070.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Věcná břemena Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 451 odst. 2 obč. zák. § 151n odst. 3 obč. zák. § 98 odst. 4 předpisu č. 458/2000Sb. § 22 předpisu č. 79/1957Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 10. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.23.2010IV.ÚS 3670/10prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1070/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) V. L. a b) J. L., zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, proti žalované ČEPS, a. s., IČ: 25702556, se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, o zaplacení částky 240.000,- Kč a placení částky 10.000,- Kč měsíčně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 423/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2009, č. j. 68 Co 235/2009-75, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 8. 10. 2008, č. j. 8 C 423/2006-48, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 o zamítnutí žaloby, jíž se žalobci domáhali, aby byla žalované stanovena povinnost zaplatit jim částku 240.000,- Kč a od 1. 11. 2006 žalobcům dále platit 10.000,- Kč měsíčně (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V původním žalobním návrhu byla požadovaná částka vymezena jako nárok z bezdůvodného obohacení vznikajícího žalované na úkor žalobců, následně žalobci upřesnili, že žalovaná částka ve výši 7.000,- Kč měsíčně představuje náhradu za užívání pozemků ve vlastnictví žalobců žalovanou a ve výši 3.000,- Kč měsíčně náhradu za omezení jejich vlastnického práva žalovanou (v částce 240.000,- Kč šlo o plnění požadované za dobu dvou let před podáním žaloby). Obvodní soud neshledal správným tvrzení žalobců, že žalované vzniká bezdůvodné obohacení na jejich úkor tím, že na předmětných pozemcích provozuje elektrické vedení ke komerčním účelům, zatímco žalobcům vzniká újma spočívající ve snížené hodnotě pozemků a v nákladech na jejich náročnější obhospodařování, přičemž žalobci jsou nadto vystaveni škodlivému působení elektromagnetického záření. Nárok žalobců podle soudu prvního stupně nemůže být důvodný, neboť skutečnost, že se jedná o pozemky, na nichž je provozováno vedení velmi vysokého napětí, byla žalobcům známa již při jejich koupi v roce 1986 (a měla být zohledněna v kupní ceně) a nárok na náhradu za omezení vlastnických práv v důsledku vybudování vedení vysokého napětí mohli podle § 22 odst. 2 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, uplatnit pouze původní vlastníci předmětných pozemků v prekluzivní tříměsíční lhůtě, která uplynula ještě před tím, než pozemky nabyli žalobci. K odvolání žalobců přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 30. 7. 2009, č. j. 68 Co 235/2009-75, je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 dále zdůraznil, že náhrada za zřízení věcného břemene byla a je koncipována jako jednorázová a při následném převodu pozemku se projeví v nižší ceně, kterou za něj nabyvatel musí uhradit. Ačkoliv jde o věcná břemena zřízená na základě předpisů veřejného práva, řídí se jejich režim v případě absence speciální úpravy obecnou soukromoprávní úpravou obsaženou v občanském zákoníku, z jehož § 151n odst. 3 přitom vyplývá, že oprávněný z věcného břemene je povinen nést přiměřené náklady na zachování věci zatížené věcným břemenem, pokud tyto náklady nese pouze vlastník věci, vzniká na straně oprávněného bezdůvodné obohacení. Nedomáhají-li se však žalobci zaplacení částky, kterou vynaložili na zachování věci v rozsahu, v jakém měla být uhrazena žalovanou, nelze jejich nárok považovat za důvodný. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Proti naposled uvedenému rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť je v něm řešena otázka dovolacím soudem doposud neřešená a ostatními soudy řešená rozdílně, která by měla být navíc s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 137/03, a rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/2004, rozhodnuta odlišně, než jak učinil odvolací soud. Dovolatelé tak odkazují na závěry Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že ač podle zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, a zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích, zůstala zachována oprávnění k cizím nemovitostem, jakožto i omezení jejich užívání a otázka náhrady za tato omezení v uvedených předpisech není řešena, nemůže oprávněný z věcného břemene využívat věcné břemeno bez přiměřené náhrady. Dovolatelé dále uvádějí, že se v daném případě nejedná o věcná břemena ve smyslu občanského zákoníku, ale o veřejnoprávní omezení vlastnického práva, na něž nelze bez dalšího aplikovat ustanovení občanského zákoníku, přičemž by odporovalo současnému pojetí vlastnického práva, aby žalobci museli toto omezení strpět nadále bezplatně. Dovolatelé rovněž odmítají závěry soudů obou stupňů, že omezení spojená s vlastnictvím předmětných nemovitostí měla být zohledněna v kupní smlouvě, na základě níž pozemky nabyli, a zdůrazňují, že nepožadují vydání bezdůvodného obohacení z důvodu režimu ochranných pásem podle § 30 energetického zákona (dovolatelé mají zřejmě na mysli zákon č. 79/1957 Sb.), ale pouze náhradu za omezení vlastnického práva a vydání bezdůvodného obohacení po žalované, které jí vzniká tím, že svými stavbami zabírá část jejich pozemků, tyto stavby jsou přitom využívány k výdělečné činnosti žalované a zároveň její zařízení šířením elektromagnetického pole může negativně ovlivňovat zdravotní stav žalobců. Z uvedených důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V tomto případě dovolatelům nelze přisvědčit, spatřují-li zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, zda vlastníkům pozemků, na nichž se nachází elektrické vedení, přísluší právo na vydání bezdůvodného obohacení a náhrada za omezení vlastnického práva ze strany provozovatele tohoto vedení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat v tomto směru nejen za souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4335/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 28