28 Cdo 1110/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1110/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 7. 2011 Spisová značka:28 Cdo 1110/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1110.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Odpovědnost státu za škodu Odvolání Průtahy v řízení Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 62/1988Sb. § 4a předpisu č. 62/1988Sb. § 4b předpisu č. 62/1988Sb. § 8 předpisu č. 82/1998Sb. § 36 předpisu č. 82/1998Sb. § 216 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 8. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1110/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně EURO DŮLNÍ HKO s. r. o., IČ: 60465077, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o zaplacení 537.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 285/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2009, č. j. 14 Co 257/2009-48, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2009, č. j. 14 Co 257/2009-48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í:Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 1. 2009, č. j. 34 C 285/2006-30, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 537.300,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka podle žalobkyně odpovídá škodě, která jí vznikla nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žalobkyně uvedla, že jí rozhodnutím Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995, č. j. 203151/95-73, byly povoleny geologické práce pro vyhledávání a průzkum ložiska vyhrazeného nerostu zlato a nerosty, z nichž je možno vyrábět kovy, a to v průzkumném území Kašperské Hory - okolí. Na základě tohoto pravomocného rozhodnutí žalobkyně zaplatila v letech 1995 - 1998 v souladu s ustanoveními zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu, jednotlivým obcím v průzkumném území na poplatcích z průzkumného území celkem částku 853.790,- Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, č. j. 5 A 40/96-80, bylo zrušeno rozhodnutí ministra hospodářství, jímž byl jako nepřípustný zamítnut rozklad města Kašperské Hory proti výše zmíněnému rozhodnutí Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995, věc byla vrácena Ministerstvu životního prostředí (do jehož agendy věc přešla), jež poté zrušilo rozhodnutí Ministerstva hospodářství a věc vrátilo správnímu orgánu prvního stupně. Tento orgán však od vrácení věci (tj. od 15. 6. 1998) až do okamžiku podání žaloby neučinil ve věci žádný úkon. S nečinností tohoto orgánu představující nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. spojuje žalobkyně vznik škody odpovídající poplatkům, jež na základě původního rozhodnutí o stanovení průzkumného území platila v souladu se zákonem č. 62/1998 Sb., o geologických pracích, obcím v tomto území. Obvodní soud konstatoval, že ač by v nečinnosti správního orgánu bylo možno spatřovat nesprávný úřední postup, není dána příčinná souvislost mezi ním a tvrzenou škodou vymezenou jako úhrady obcím v průzkumném území Kašperské Hory v letech 1995 – 1998, jež nebyly po zrušení předmětného rozhodnutí Ministerstva hospodářství k výzvě žalobkyně vráceny. Soud se dále ztotožnil s názorem vysloveným v obdobném sporu Městským soudem v Praze v usnesení ze dne 11. 3. 2005, č. j. 51 Co 14,15/2005-184, dle nějž nebylo-li rozhodnutí Ministerstva hospodářství, na jehož základě měla žalobkyně obcím úhrady platit, obcím řádně doručeno, nevznikla žalobkyni vůbec povinnost obcím platit poplatky, neboť k tomu by mohlo dojít jen na základě platného, tedy pravomocného, rozhodnutí řádně doručeného všem osobám, jež mají být účastníky řízení. Provedenými platbami tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně obcí, jež měly tudíž povinnost je vydat žalobkyni. Očekávané rozhodnutí by na tuto povinnost nemělo žádný vliv, neboť by se jednalo o zcela jiné rozhodnutí a teprve až od jeho právní moci by žalobkyni vznikla povinnost úhrady obcím zaplatit. S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 25. 9. 2009, č. j. 14 Co 257/2009-48, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, vyslovil svůj souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nečinnosti státního orgánu, nebyly však naplněny další předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve vzniku škody a v příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Došlo-li ke zrušení původního správního rozhodnutí, odpadl důvod, na základě nějž platila žalobkyně obcím poplatky za průzkum na jejich území. Rozhodnutí ministerstva žádnou konkrétné platební povinnost žalobkyni neukládalo, a bylo-li dalším rozhodnutím zrušeno, nemohou zaplacené poplatky představovat škodu vzniklou v příčinné souvislosti s nevydáním dalšího nového rozhodnutí o povolení průzkumných prací. Škoda přitom není představována ničím jiným než zaplacenými poplatky, na něž však po zrušení správního rozhodnutí z roku 1995 neměly obce alespoň zčásti nárok, proto je měly žalobkyni vrátit obce, a nikoliv stát. Odvolací soud dále uvedl, že opodstatněné nemůže být ani odvolací tvrzení žalobkyně, že se domáhá náhrady škody i z nezákonného rozhodnutí, neboť dle ustálené judikatury je žaloba proti státu z nezákonného rozhodnutí vyloučena tam, kde řízení doposud neskončilo konečným rozhodnutím ve věci, přičemž posuzované řízení stále probíhá, a dále proto, že nový nárok, jímž tento požadavek je, nelze uplatňovat až v odvolacím řízení. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež označila za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí považuje za zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Důvodnost je pak podle dovolatelky dána nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zrekapitulovala základní skutková a právní východiska své žaloby a odmítla závěr soudů obou stupňů, že v daném případě není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem. Odvolacímu soudu dále vytkla, že se zčásti řídí názorem vysloveným v usnesením Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 14,15/2005-184, tvrdí-li, že rozhodnutí Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995 nenabylo právní moci. Je-li tento názor vadný, pak jsou nesprávné i navazující úvahy. V této souvislosti dovolatelka podotkla, že předmětem žaloby bylo i nezákonné úřední rozhodnutí, nikoliv jen nesprávný úřední postup, což vyplývá i z vlastního textu žaloby a dalších podání. Na toto tvrzení dovolatelka navázala polemikou se závěrem odvolacího soudu učiněným v jiném řízení týkajícím se právní moci rozhodnutí správního orgánu, jenž považuje za nesprávný a nevhodně použitý. Právní moc správního rozhodnutí byla základním předpokladem, aby o něm mohlo být vůbec Vrchním soudem rozhodováno. Rozhodl-li o něm Vrchní soud, platí presumpce zákonnosti rozhodnutí a není třeba se zabývat pochybnostmi o právní moci původního správního rozhodnutí. Dovolatelka dále vyzdvihla skutečnost, že v jiném řízení, lišícím se pouze v jinak vymezeném průzkumném území, jí byla náhrada škody proti státu přiznána, a odkázala na přiložené rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 54/2001, sp. zn. 9 C 55/2001, a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Co 14,15/2005 a sp. zn. 51 Co 387/2005. Dovolatelka zdůraznila především názor vyřčený v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2005, č. j. 51 Co 387/2005-239, dle nějž nemůže-li žalobkyně s ohledem na uplynutí promlčecích dob požadovat vydání bezdůvodného obohacení odpovídající uhrazeným poplatkům po obcích, jímž byly na základě zrušeného rozhodnutí vyplaceny, je na místě, aby tuto částku z titulu náhrady škody uhradil žalobkyni stát. Dovolatelka vyjádřila přes