28 Cdo 1131/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1131/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 4. 2010 Spisová značka:28 Cdo 1131/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1131.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neplatnost právního úkonu Vlastnictví Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 5 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb. § 14a předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 4. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1131/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce JUDr. V. V., zastoupeného Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Českomalínská 516/27, proti žalované PhMr. M. K., zastoupené Mgr. Marianem Jeřábkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 4, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 211/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2009, č. j. 26 Co 411/2009-100, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. července 2009, č. j. 6 C 211/2007-51, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 1910/1 v katastrálním území H. V. Ztotožnil se přitom se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že žalovaná a její bratr Václav Novák (jenž se posléze svého nároku ve prospěch žalované vzdal) uplatnili nárok na vydání mj. i předmětného pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) již v prosinci 1992. Po jeho uplatnění Pozemkový fond České republiky (prodávající) tento pozemek ve vlastnictví státu převedl kupní smlouvou z 19. 4. 2004 na Ing. Jana Imlaufa (kupujícího), který jej následně – kupní smlouvou uzavřenou dne 11. 8. 2004 - prodal žalobci; na podkladě této smlouvy (jíž translační účinky měly nastat k 16. 8. 2004) je žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. K ukončení dříve zahájeného restitučního řízení došlo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v T. ze dne 10. 1. 2007, č. j. POZ/1801/92-II-Pt-Kt, jímž tento správní orgán podle § 9 odst. 4 zákona o půdě určil, že vlastnictví mj. i předmětného pozemku je žalovaná; rozhodnutí nabylo právní moci 16. 1. 2007. Žalobu proti němu podanou zamítl Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 2. 1. 2008, č. j. 5 C 69/2007-95, uzavíraje, že k uplatnění nároku na projednání téže věci v řízení podle části páté občanského soudního řádu (o. s. ř.) není žalobce věcně legitimován. Ačkoli odvolací soud vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnického práva k téže nemovitosti přiznal žalobci naléhavý právní zájem na žádaném určení práva ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., obdobně jako soud prvního stupně dospěl při právním posouzení věci samé k závěru, že vlastnické právo k pozemku žalobci nesvědčí. Vycházel přitom z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, s tím, že přezkoumávání jeho správnosti mimo rámec k tomu určeného řízení mu nepřísluší. Jelikož žalovaná uplatnila restituční nárok již v roce 1992, neprospívá žalobci ani ustanovení § 14a zákona o půdě, nýbrž i v této věci se uplatní ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě o zákazu převodu nemovitosti do vlastnictví jiného. Kupní smlouva, jíž uzavřením Pozemkový fond České republiky tento zákaz porušil, je proto neplatná, stejně jako později uzavřená kupní smlouva, jež měla být titulem převodu vlastnického práva na žalobce. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., konstatuje, že rozsudkem řešené právní otázky mají podle jeho názoru zásadní význam. Jednak zpochybňoval právní závěr odvolacího soudu o vázanosti rozhodnutím o určení vlastnictví, jež bylo vydáno pozemkovým řadem ve správním řízení. Namítal, že nebyl účastníkem správního řízení a rozhodnutí pozemkového úřadu pro něj není závazné. Za nesprávný označil i závěr soudu o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené povinnou osobou před skončením restitučního řízení. Tvrdil, že na nakládání s předmětným pozemkem se nevztahoval zákaz jeho převodu podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, jelikož při jeho uplatnění nebyla žalovaná oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě (tou mohla být podle žalobce nanejvýše její matka K. N.) a neplněn nebyl ani žádný z restitučních titulů podle § 6 odst. 1 zákona o půdě, jelikož k darování nemovitostí nedošlo ve stavu tísně (způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě). Má za to, že titulem vzniku vlastnického práva žalované nemůže být toliko rozhodnutí pozemkového úřadu, nýbrž až dohoda mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou; jelikož k uzavření takové dohody v posuzovaném případě nedošlo, právo žalované na převod pozemku z vlastnictví státu uplynutím dvou let od rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě zaniklo. Dovozuje, že jeho právo na ochranu vlastnictví, s přihlédnutím k principu právní jistoty a ochrany dobré víry, je právem silnějším i v porovnání s právem žalované na zmírnění majetkových křivd. Tvrdí, že k tomuto nepoměru je třeba přihlédnout i při výkladu a aplikaci zákona o půdě, jehož ustanovení § 14a umožňuje respektování práv nabytých jinými osobami, při současném zachování práva oprávněné osoby na poskytnutí přiměřené náhrady. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné je při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Může přitom posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody). Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru o neplatnosti převodní smlouvy, o kterou své vlastnické právo žalobce opírá a při jejímž uzavření došlo podle názoru odvolacího soudu k porušení ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Otázkou výkladu tohoto ustanovení se Nejvyšší soud zabýval již ve stanovisku občanskoprávního kolegia ze dne 19. 12. 1995, zn. Cpjn 36/95 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1996). Dovodil, že zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného subjektu (viz § 5 odst. 3 zákona o půdě) trvá do doby, než byly vydány oprávněné osobě nebo pok