28 Cdo 1133/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1133/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2007 Spisová značka:28 Cdo 1133/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1133.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1133/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně B. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. M., zastoupené advokátkou, a 2) statutárnímu městu L., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 1163/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. ledna 2005, č.j. 35 Co 394/2004-218, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. ledna 2005, č.j. 35 Co 394/2004-218, kterým bylo žalobkyni uloženo nahradit první žalované náklady řízení, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. ledna 2005, č.j. 35 Co 394/2004-218, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Liberci (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2004, č. j. 14 C 1163/2001-199, zamítl žalobu na určení, že (první) žalovaná není vlastníkem bytu – bytové jednotky č. 367/3, v 1. podlaží domu čp. 367 a podílu 254/1000 na společných částech domu čp. 367 v k.ú. L., obci L. (výrok I), dále zčásti vyhověl žalobě a výrokem II určil, že vlastníkem ideálního podílu 254/1000 na domě čp. 367, postaveném na stav. parcele č. 5091/1 v k.ú. L., zapsaného u Katastrálního úřadu v L., je statutární město L. (druhý žalovaný), a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání první žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č.j. 35 Co 394/2004-218, změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že zamítl žalobu ve správném znění, aby bylo určeno, že vlastníkem ideálního podílu 254/1000 na domě č.p. 367, postaveném na stavební parcele 5090/1 v kat. území a obci L., část obce L. II – N. M., zapsaného na LV č. 2803 u Katastrálního úřadu pro L. k. se sídlem v L. – katastrální pracoviště L. (dále jen „předmětný dům“), je statutární město L., konstatoval, že ve výroku I zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, že vlastníkem ideálního podílu na předmětném domě je druhý žalovaný, a dospěl k závěru o důvodnosti žaloby v této části, neboť považoval za neplatnou kupní smlouvu ze dne 10.12.1990, kterou žalovaná uzavřela s B. p. m. L., s.p., a podle níž měla nabýt do vlastnictví byt č. 3 o velikosti 1+3 v 1. patře předmětného domu a spoluvlastnický podíl 25,42 % na společných částech předmětného domu. Okresní soud vyšel ze zjištění, že před r. 1945 se v 1. podlaží (správně patře) předmětného domu nacházel byt 4+1 s koupelnou, WC a předsíní, že podle plánku z r. 1945 byla v předsíni zbudována přepážka s dveřmi a byly tak odděleny 3 pokoje, kuchyň a koupelna s částí předsíně k samostatnému užívání, byl zamezen průchod krajním pokojem a vedlejším čtvrtým pokojem, do něhož se vstupovalo ze společné části předsíně a který byl přepažen tak, že v něm vznikly pokoj a kuchyň, poté pak byly obě části původního bytu užívány různými osobami jako samostatné byty označené č. 2 (menší) a č. 3 (větší), přičemž společně byly užívány přední část původní předsíně a WC. Důvody neplatnosti kupní smlouvy spatřoval okresní soud především v tom, že místnosti převedené smlouvou netvořily byt ve smyslu stavebních předpisů, neboť jejich součástí nebylo WC ani prostor pro jeho umístění, smlouva neřešila přístup ze společného schodiště do bytu, tedy užívání společné více uživatelům části předsíně a WC, a šlo o administrativně rozdělené byty užívané dvěma domácnostmi, jejichž převod do vlastnictví byl v rozporu s vyhláškou č. 47/1978 Sb. a nařízením vlády č. 283/1990 Sb. Okresní soud též poukázal na to, že smlouva postrádala náležitosti stanovené v § 13 odst. 1 písm. f) zákona č. 52/1966 Sb. ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. určení, které otázky budou vyhrazeny společnému rozhodování, kdo spoluvlastníky zastupuje navenek, jakým způsobem se zástupce ustanovuje a na jakou dobu. Odvolací soud naproti tomu dovodil, že smlouva ze dne 10. 12. 1990 je platná. Poukázal na právní úpravu nájmu bytu po r. 1945, uvedl, že právní předpisy přiznávaly stavebně rozděleným bytům status bytů nově vytvořených, že podle této úpravy šlo o byty, i když neměly WC, že takto založený právní stav nemohl doznat změny následnými právními úpravami, a proto takto nově vzniklé byty nelze posuzovat jako byty administrativně rozdělené ve smyslu § 57 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. Odvolací soud neshledal smlouvu ze dne 10. 12. 1990 absolutně neplatnou ani z jiných důvodů, naopak za neplatnou pro rozpor s § 14 odst. 1 věty třetí zákona č. 52/1966 Sb. označil smlouvu ze dne 10. 12. 1992, kterou druhý žalovaný prodal žalobkyni ideální podíl na předmětném domě. Na základě toho dospěl k závěru, že žalobkyně není spoluvlastníkem předmětného domu, nýbrž pouze nájemcem bytu v tomto domě, a nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho měnícímu výroku ve věci samé a výroku, kterým jí bylo uloženo nahradit první žalované náklady řízení) podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům procesních vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dále důvodu, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Žalobkyně namítá, že v průběhu řízení nebyl předložen důkaz o existenci rozhodnutí oprávněného orgánu a povolení stavebního úřadu ke stavebním změnám a úpravám bytu v 1. patře domu, když těmito úpravami měl dle odvolacího soudu vzniknout byt první žalované, tento byt tak nebyl nikdy rozdělen stavebně, ale jen administrativně. Podlahová plocha bytu činila dle nájemní smlouvy ze dne 2. 10. 1956 uzavřené s právními předchůdci první žalované 112,29 m2 a dle znaleckého posudku ing. H. k 10. 12. 1990 činila 119,86 m2. Dále žalobkyně namítá, že na administrativním rozdělování bytů se nepodílely stavební úřady, neboť se jednalo pouze o užívání jednoho bytu vícečlennou rodinou. V menším administrativně rozděleném bytě v prvním patře bydlela zpočátku babička první žalované. Žalobkyně trvá na svém názoru, že tzv. byt užívaný první žalovanou nemohl být dne 10. 12. 1990 předmětem prodeje dle tehdy platných právních norem, neboť neměl všechny náležitosti bytu dle § 42 odst. 3 vyhl. č. 83/1976 Sb., a to prostor pro WC; takovýto byt bylo možno najímat, když v nájemní smlouvě bylo určeno, který WC v domě mohou nájemci užívat, nebylo jej však možno prodat, jestliže v kupní smlouvě ze dne 10.12.1990 nebylo sjednáno pro první žalovanou právo užívat některé WC v domě a ve znaleckém posudku k této kupní smlouvě je jednoznačně uvedeno, že WC není součástí bytu. Dále žalobkyně namítá, že se odvolací soud nezabýval dalšími důvody, pro které je kupní smlouva ze dne 10. 12. 1990 neplatná. Tyto důvody spatřuje žalobkyně v tom, že ve smlouvě je uveden spoluvlastnický podíl na společných částech domu v rozsahu 25,42 % a podlahová plocha bytu 112,78 m2, ačkoli dle znaleckých posudků znalců K. a ing. H. je podlahová plocha 119,86 m2 a podíl na společných částech domu 25,16 %. Kupní smlouva je dle žalobkyně v rozporu s § 13 odst. 1 písm. c) zákona č. 52/1966 Sb., protože neobsahuje vymezení a výpočet společných částí domu a společného WC pro byty č. 2 a 3. Smlouva o převodu bytů podle § 14 odst. 4 zákona č. 52/1966 Sb. musí též upravovat vzájemná práva a povinnosti převodce a nabyvatele, jakož i vymezení práv a povinností, které na nabyvatele přecházejí ve vztahu k ostatním vlastníkům bytů. Kupní smlouva z 10. 12. 1990 však tato obligatorní ustanovení neobsahuje, a je v ní pouze uvedeno, že o tomto bude uzavřena zvláštní smlouva, která však nikdy uzavřena nebyla. Bez jejího předložení státní notářství nemělo kupní smlouvu registrovat (v této souvislosti žalobkyně odkazuje na