28 Cdo 1143/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1143/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 7. 2011 Spisová značka:28 Cdo 1143/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1143.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Průtahy v řízení Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 13 předpisu č. 82/1998Sb. § 12 předpisu č. 141/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 8. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 09.26.2011IV.ÚS 2849/11doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1143/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) Ing. J. N., b) Ing. J. V., c) Polytechna Group, s. r. o., IČ: 43002706, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Thámova 181/20, d) NEVACO s. r. o., IČ: 62586866, se sídlem v Praze 8, Karlín, Thámova 181/20, e) SOUNDSPHERE s. r. o., IČ: 49704711, se sídlem v Praze 6, Ledecká 1, f) JOKK, s. r. o., IČ: 48589632, se sídlem v Jesenici u Prahy, Horní Jirčany 365, všech zastoupených Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částek 4,000.000,- Kč s příslušenstvím, 4,000.000,- Kč s příslušenstvím, 927.319,99 Kč s příslušenstvím, 494.211,- Kč s příslušenstvím, 494.806,- Kč s příslušenstvím, 169.140 Kč s příslušenstvím, 174.553,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 18/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 23 Co 380/2009-148, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 4. 2009, č. j. 16 C 18/2008-120, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení v záhlaví uvedených částek (výroky I.- VII.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII.). Žalobce a) a b) se žalované částky domáhali z titulu majetkové a nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jež jim vznikly v důsledku trestního řízení vedeného vůči nim. Toto řízení bylo poté, co byl původní odsuzující rozsudek zrušen a věcí se opakovně zabýval odvolací soud a posléze i soud dovolací, skončeno zproštěním žalobců a) a b) obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, jímž by se dopustili trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, z nějž byli obviněni. V důsledku průtahů v tomto řízení žalobci a) a b) podle svých tvrzení utrpěli morální újmu, jež by měla být státem odškodněna. Žalobci a) a b) se dále domáhali náhrady materiální újmy spočívající v úhradě nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení. Žalobkyně c), d), e), a f) se domáhaly náhrady škody, jež jim vznikla tím, že v důsledku trestního řízení vedeného vůči žalovaným a) a b) vystupujícím jako jejich statutární orgány musely žalující společnosti provést změny v osobách jednatelů, které si vyžadovaly vynaložení zvýšených nákladů odpovídajících výši požadovaných částek. Obvodní soud se nejprve zabýval nárokem na přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení a námitkou promlčení, jež ve vztahu k tomuto nároku vznesla žalovaná. Soud vyšel ze zjištění, že trestní řízení bylo ukončeno právní mocí zprošťujícího rozsudku dne 12. 9. 2006, kdy počala běžet šestiměsíční lhůta, během níž nemůže dojít k promlčení práva na přiměřené zadostiučinění dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., k jejímu stavení došlo uplatněním požadovaného nároku u žalované dne 21. 2. 2007 a trvalo do doručení zamítavého stanoviska žalobcům dne 11. 4. 2007. Soud dále přihlédl k tomu, že dne 11. 4. 2006 byla žalobci uplatněna stížnost u Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen ESLP), jenž ji posoudil jako nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, o čemž byli žalobci vyrozuměni dne 3. 11. 2008. Obvodní soud uvedl, že zákon č. 160/2006 Sb., jímž byla do zákona č. 82/1998 Sb. nově vložena úprava náhrady nemajetkové újmy, nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006, podali-li žalobci před tímto datem včasnou stížnost k ESLP, došlo v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. k prodloužení promlčecí doby na jeden rok od účinnosti tohoto zákona, tedy do 27. 4. 2007. Ač soud dále k této době přičetl dva měsíce, během nichž došlo ke stavení promlčecí doby v rámci předběžného projednání nároku s žalovanou, shledal, že právo uplatněné žalobou doručenou soudu dne 15. 5. 2008 je třeba považovat za promlčené. Neobstojí ani tvrzení žalobců o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, neboť námitka promlčení není v tomto případě prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu, žalobnímu návrhu tudíž v této části nelze vyhovět. Soud neshledal důvodným ani nárok žalobců na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s trestním řízením, přičemž uvedl, že tento nárok by bylo možno posuzovat jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., jelikož za daných okolností by bylo možno považovat za nezákonné rozhodnutí sdělení obvinění ze dne 3. 12. 1999, nicméně právo na náhradu této škody mají pouze účastníci řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, z nějž vznikla škoda. V projednávané věci však bylo zjištěno, že náklady obhajoby vynaložila žalobkyně c), jež účastnicí řízení nebyla. S ohledem na tento právní závěr, soud nepřipustil změnu žaloby, dle níž měla být žalované uložena povinnost zaplatit částku odpovídající nákladům obhajoby žalobkyni c), dospěl-li by soud k závěru, že žalované nelze uložit zaplacení těchto částek žalobcům a) a b). Obvodní soud se dále zabýval otázkou, zdali v předmětném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích. Po rekapitulaci průběhu tohoto řízení uvedl, že v něm průtahy neshledal, celková délka řízení (šest let a devět měsíců) pak odpovídá náročnosti věci, jež byla skutkově značně složitá a vyžadovala opakované odborné znalecké posouzení. Není-li tedy naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu, nemohou být důvodné ani nároky žalobkyň c) až f) na náhradu škody jím vzniklé. Tento závěr současně soud prvního stupně utvrdil v tom, že nárok žalobců a) a b) na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nemůže být opodstatněný, neboť nehledě na důvodně uplatněnou námitku promlčení, nebyl by dán ani předpoklad nesprávného úředního postupu. Uvedené úvahy vedly soud prvního stupně k zamítnutí všech v řízení uplatněných žalobních návrhů. K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 4. 11. 2009, č. j. 23 Co 380/2009-148, jako věcně správné potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými shora uvedené závěry soudu prvního stupně, zvláště pak ty, dle nichž v trestním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích, a v tomto směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud vyslovil souhlas i posouzením námitky promlčení soudem prvního stupně, včetně závěru, že v daném případě ji nelze považovat za odporující dobrým mravům. Odvolací soud rovněž odmítl tvrzení žalobců o překvapivosti rozhodnutí, neboť rozhodnutí vycházelo z žalobních tvrzení a k nim provedeného dokazování, a není tak důvodu soudu prvního stupně cokoliv vytýkat. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spočívajícího v posouzení otázky aplikace § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a to především závěru týkajícího se aktivní věcné legitimace osoby, která má enormní zájem na výsledku řízení. Dovolatelé upozornili na skutečnost, že zákon č. 82/1998 Sb. definici účastníka řízení neobsahuje, a přenechává tak vymezení účastníků řízení jednotlivým procesním předpisům. Trestní řád pak pojem účastníka nezná a hovoří v § 12 odst. 6 pouze o stranách řízení. Za daných okolností je zde prostor pro přímou aplikaci čl. 36 odst. 3 Listiny, dle nějž má každý právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují dovolatelé i v podmínkách aplikace § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelé uvedli,