28 Cdo 1178/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1178/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 4. 2014 Spisová značka:28 Cdo 1178/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1178.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dobrá víra Držba Národní správa Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 4 odst. 2 a § 8 předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 4. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 5.6.2014III.ÚS 1931/14JUDr. Jan Filipodmítnuto3.7.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1178/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krase o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 1, zastoupeného JUDr. Kateřinou Mullis, Ph.D., advokátkou, i. s. JUDr. Jana Mikše, advokáta, oběma sídlem 128 00 Praha 2, Na Slupi č. 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 18 Co 319/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 30/2005 (žalobce Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 128 00 Praha 2, Na Slupi č. 15, proti žalovaným: 1. C. M. a 2. R. M., zastoupeným JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 37, o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalobce/ Městské části Praha 7, 170 00 Praha 7, Nábřeží kapitána Jaroše 1000/7), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u soudu 24. 2. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 5 C 30/2005-418. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se určení, že budova (objekt bydlení) a pozemek parc. č. 1496 (o výměře 547 m2), zapsané na listu vlastnictví č. 1062 pro katastrální území H. u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha), jsou vlastnictvím žalobce. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 106.147,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 18 Co 319/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 5 C 30/2005-418, potvrzen. Žalobci a vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 5.203,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné. Odvolací soud uváděl, že žalobce se domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě, s tím, že tyto nemovitosti přešly do vlastnictví žalujícího města podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; žalobce tvrdil, že majetek již nepozbyl, „neboť původním žalovaným O. M. (který zemřel v průběhu řízení dne 13. 6. 2007) zahájený restituční proces podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebyl dovršen uzavřením restituční dohody, respektive rozhodnutím nahrazujícím projev vůle povinné osoby“. Odvolací soud je toho názoru, že z výsledků zjištění učiněných v tomto řízení vyplynula existence podmínek pro přechod nemovitého majetku – domu s nájemními byty a souvisejícího pozemku podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a to ke dni 24. 5. 1991. Žalující obec nepodala v pořádkové lhůtě podle ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. návrh na zápis vlastnictví k nemovitostem, získaným podle zákona č. 172/1991 Sb., do evidence nemovitostí; k tomuto zápisu trvala lhůta do 21. 5. 1992. Původní žalovaný O. M. podal v daném případě dne 13. 9. 1991 řádně výzvu k vydání věcí a poté uplatnil svůj nárok soudní cestou. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 4. 1999, č. j. 8 C 69/92, došlo k zastavení řízení o restituční žalobě pro zpětvzetí žaloby; podle odůvodnění uvedeného usnesení bylo „zpětvzetí žaloby reakcí na rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, který rozhodl k protestu prokurátora o zrušení původního konfiskačního rozhodnutí, čímž obnovil právo původního vlastníka předmětné nemovitosti – O. M., otce nynějšího žalovaného R. M.“. Poté, kdy odklizením konfiskačního výměru rozhodnutím správního orgánu došlo k obnovení vlastnického práva R. M. s účinky ke dni vydání konfiskačního výměru (vydaného v roce 1964), tím byl ukončen restituční proces podle zákona č. 87/1991 Sb. jako nadbytečný“. Hledisko pro posuzování podmínek pro vydržení vlastnického práva vůči obci tu vyplynulo z nálezové praxe Ústavního soudu ČR ve skutkově obdobných věcech (např. z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16. 4. 2013, I. ÚS 3206/10). Podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) se oprávněný držitel stával vlastníkem věci, měl-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, šlo-li o movitost, a po dobu deseti let, šlo-li o nemovitost; pro počátek a trvání doby vydržení se podle § 134 odst. 4 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) použila přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby, která běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Nakládání s věcí náleželo tomu, kdo vstoupil ohledně věcí do takových vztahů, které jsou obecně považovány za projev mocí nad věcí, tj. za právo nakládat s věcí. Odvolací soud z toho v daném případě dovozoval, že se původně žalovaný O. M. domáhal vydání předmětného nemovitého majetku postupem podle zákona č. 87/1999 Sb.: po zhodnocení skutkového stavu z hlediska podmínek pro vydání věci v restituci tu bylo možné předpokládat úspěch jeho restituční žaloby. Odvolací soud tedy přihlížel v daném případě k té okolnosti, že původně žalovaný byl utvrzován v přesvědčení, že předmětný majetek nabyl po zániku účinků konfiskačního výměru ex tunc děděním, a to ke dni úmrtí původního vlastníka v roce 1965. Byl zde tedy, podle názoru odvolacího soudu, dědický titul (byť domnělý) pro uchopení se oprávněné držby. Tento názor patrně sdílela i žalující obec, pokud jej nevyjádřila předáním nemovitostí původnímu žalovanému, a dále tím, že do podání žaloby (Městskou částí Praha 7 v roce 2004)“ neavizovala žádnou skutečnost, pro niž by měla u původního žalovaného vzniknout pochybnost o tom, že s předmětnými nemovitostmi nakládá na základě dědického titulu, drží je jako vlastník a rovně nečinností ve vztahu k povinnosti podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb., která trvala ode dne následujícího po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud byl i toho názoru, že „ve vztahu k vydržení předmětných nemovitostí, které podle zákona přešly do vlastnictví obce, si proto původní žalovaný mohl započíst i dobrou víru státu, počínající dnem podání výzvy k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (tj. dnem 13. 9. 1991), že předmětný majetek je určen na náhradu majetkové křivdy na právních předchůdcích žalovaného, vyjádřenou jednak tím, že stát byl do roku 1997 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, a jednak citovaným rozhodnutím státních orgánů, v nichž byl opakovaně vyjadřován právní názor, že k obnově vlastnictví otce původního žalovaného došlo s účinky ex tunc v důsledku zrušení konfiskačního výměru“. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že původní žalovaný O. M. vydržel vlastnické právo k předmětným nemovitostem vůči obci již k datu 13. 9. 2001. Ztotožnil se proto odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že žalobě na určení vlastnického práva obce k předmětnému majetku, vzniklého ke dni 24. 5. 1991, jež byla podána až 24. 2. 2005, tu nelze vyhovět; v mezidobí od 24. 5. 1991 do podání žaloby v roce 2005 již marně uplynula desetiletá lhůta ve smyslu ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) a ze zákona vzniklé vlastnické právo obce k předmětným nemovitostem bylo vydrženo původním žalovaným. Odvolací soud proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 4. 12. 2013 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu 23. 1. 2014, tedy ve lhůtě stavené v §