28 Cdo 1234/2004 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1234/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 2. 2005 Spisová značka:28 Cdo 1234/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1234.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1234/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a/ J. S., b/ M. T., c/ V. S., všichni zastoupeni advokátkou, proti žalovaným 1/ J. V. a 2/ M. V., 3/ V. V., všichni zastoupeni advokátem, 4/ V. H., o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 15 C 8/2001, o dovolání žalobců a žalovaných 1/, 2/ a 3/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2003, č.j. 23 Co 201/2003-409, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2003, č.j. 23 Co 201/2003-409, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání do výroku o nákladech řízení se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali žalobou podanou na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákona č. 87/1991 Sb.), na žalovaných a na B. p., s.p., uzavření dohody o vydání jednotlivých bytů a nebytových prostor nacházejících se v domě čp. 1550 v k.ú. L. a s nimi souvisejících spoluvlastnických podílů na společných částech domu a na souvisejících pozemcích, stavební parcele č. 2173 a zahradě parc. č. 2174 s tím, že původními vlastníky nemovitostí byli jejich rodiče, kteří je na základě darovací smlouvy uzavřené v tísni darovali státu. Žalobci označili žalované za povinné osoby, a to B. p. s.p. jako právnickou osobu, která část nemovitostí držela ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a ostatní žalované jako fyzické osoby, které nabyly části nemovitostí od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Žaloba původně směřovala i proti Obvodnímu úřadu P., proti kterému vzali žalobci žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Ve věci opakovaně rozhodovaly soudy obou stupňů, přičemž v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobci jako děti původních vlastníků jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., že výzvu k vydání věci podali ve lhůtě stanovené zákonem a že darovací smlouva, kterou jejich rodiče nemovitosti převedli na stát, byla uzavřena v tísni a že své nároky uplatnili u soudu v zákonné lhůtě. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 6. 1999, č.j. 15 C 93/92-223, bylo žalobě vyhověno ve vztahu k Bytovému podniku P., kterému bylo soudem uloženo vydat žalobcům do podílového spoluvlastnictví zbývající neprodané byty a nebytové prostory v předmětném domě včetně spoluvlastnických práv ke společným částem domu a celé pozemkové parcely (stavební parcelu č. 2173 a parcelu č. 2174 zahrada). V této části rozsudek nabyl právní moci. Žalobu směřující proti fyzickým osobám soud zamítl, neboť neshledal splněné ani podmínky rozporu s tehdy platnými předpisy ani protiprávní zvýhodnění a tudíž žalované nepovažoval za povinné osoby ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců do zamítavých výroků rozsudkem ze dne 18. 4. 2000, č.j. 35 Co 680/99-272, potvrdil v zamítavých výrocích rozsudek soudu prvního stupně, protože neshledal zvýhodnění žalovaných při prodeji bytů a nebytových prostor do jejich vlastnictví, neboť nemovitosti získali za cenu v podstatě odpovídající tehdy platným cenovým předpisům a jejich jiné zvýhodnění se nepodařilo prokázat. Odvolací soud však shledal rozpor s tehdy platnými předpisy, ke kterému došlo při nabytí bytů a odpovídajících podílů na nemovitostech tak, že byty byly z národního majetku prodány do majetku žalovaných, ačkoliv to vylučovalo ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb., o prodeji bytů z národního majetku občanům a o finanční pomoci při modernizaci zakoupených bytů, v tehdy platném znění (dále jen vyhl.č. 47/1978 Sb.), neboť ještě před registrací první kupní smlouvy tehdejším státním notářstvím byly nebytové prostory nacházející se v předmětném domě přiděleny Okresnímu výboru KSČ. Přes toto zjištění odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích potvrdil za použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť měl zato, že žalovaní se do postavení povinných osob dostali bez svého zavinění díky nezodpovědnému a svévolnému jednání tehdejších orgánů. Přihlédl rovněž k tomu, že Okresní výbor KSČ P. přidělené nebytové prostory vůbec neužíval a přenechal je bez jakéhokoli právního důvodu okresnímu ústavu národního zdraví. Proti svému rozsudku připustil dovolání k posouzení otázky možnosti výjimečně odepřít právo na vydání věci za použití ustanovení § 3 občanského zákoníku i v případě porušení právních předpisů při prodeji bytů do osobního vlastnictví. Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 30. 11. 2000, č.j. 28 Cdo 2481/2000-293, zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že právo na vydání věci proti fyzické osobě podle zákona č. 87/1991 Sb. nelze odepřít, jsou-li splněny zákonné podmínky ustanovení § 4 odst. 2 uvedeného zákona, totiž nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Tyto zákonodárcem stanovené zákonné podmínky jsou objektivním měřítkem a nelze je vyloučit odkazem na dobrou víru a nedostatek zavinění fyzických osob. V dalším řízení odvolací soud usnesením ze dne 13. 2. 2001, č.j. 16 Co 412/2000-314, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích a vrátil mu věc k novému projednání s tím, aby se soustředil na skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku žalobců z hlediska zákona č. 87/1991 Sb., neboť dosud se soudy obou stupňů zaměřily na skutková zjištění, která odůvodňovala zamítnutí návrhu. Soud prvního stupně znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, č.j. 15 C 8/2001-369, tak, že uložil žalovaným J. a M. V., Ing. V. V. a V. H. vydat byty včetně příslušných podílů na společných částech nemovitosti a garáže žalobcům. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobcům ani České republice s odkazem na ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) náhradu nákladů řízení nepřiznal. Soud vycházel z toho, že v předcházejícím řízení bylo bezpečně prokázáno, že nárok žalobců je nárokem podle zákona č. 87/1991 Sb., žalobci jsou oprávněnými osobami, darovací smlouva byla rodiči žalobců uzavřena v tísni, žalobci vyzvali žalované k vydání věci ve lhůtě stanovené výše uvedeným zákonem a svůj nárok uplatnili u soudu v zákonné lhůtě. Dále soud vycházel z toho, že nebylo prokázáno protiprávní zvýhodnění žalobců při nabytí věci od státu. Z výše uvedených důvodů se zabýval pouze tou otázkou, zda žalovaní nenabyli věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, tedy jsou-li či nikoliv v postavení povinných osob ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud na základě provedených důkazů dovodil, že žalovaní jsou povinnými osobami, neboť věc nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně s ustanovením § 1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb., kterou se prováděl zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům (dále jen zákon č. 52/1966 Sb.). Toto ustanovení vylučovalo prodej bytů v domech, ve kterých jsou nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi. Soud zjistil, že rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV P. ze dne 15. 7. 1988, č.j. Byt-DK-8-1550-88-Vá, které nabylo právní moci dne 5. 8. 1988, byly přiděleny podle zákona č. 111/1950 Sb., o hospodaření s některými místnostmi (dále jen zákon č. 111/1950 Sb.), nebytové prostory v předmětném domě Komunistické straně Československa, konkrétně Okresnímu výboru KSČ P., kterou bylo možno ve smyslu ustanovení § 14 Hospodářského zákoníku považovat za socialistickou organizaci. Právo užívat nebytové prostory podle zákonné úpravy ve výše uvedeném zákoně (§ 3 odst. 1) vzniklo Komunistické straně Československa přidělením příslušným národním výborem, a to i bez uzavření smlouvy o dočasném užívání národního majetku podle § 348 hospodářského zákoníku. Soud měl za nepochybné, že nebytové prostory byly přiděleny Okresnímu výboru KSČ P. sice po podpisu kupní smlouvy o prodeji bytů, ale ještě před registrací kupních smluv uzavřených mezi tehdejším Bytovým podnikem v P. a žalovanými, tedy před jejich účinností, která nastávala až registrací tehdejším státním notářstvím, na níž byl vázán přechod vlastnictví k nemovitosti. Z výše uvedených důvodů uzavřel, že žalovaní nab