28 Cdo 1388/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1388/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 4. 2013 Spisová značka:28 Cdo 1388/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1388.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 2 předpisu č. 82/1998Sb. § 6 odst. 3 předpisu č. 238/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1388/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: M. B., bytem H. K., zastoupen JUDr. Ivanem Brožem, advokátem v Hradci Králové, Střelecká 672, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, adresou pro doručování: Ministerstvo vnitra, odbor právní, Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o zaplacení 98.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 230/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2011, č. j. 51 Co 265/2011-141, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2011, č. j. 51 Co 265/2011-141, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 9. 2010, č. j. 29 C 230/2006-110, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 9. 2010, č. j. 29 C 230/2006-110, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 98.300,-Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody, kterou žalobce spatřoval v rozdílu mezi poškozením jeho osobního automobilu zn. V., v důsledku požáru způsobeného dne 19. 4. 2004 v nočních hodinách neznámým pachatelem, a poškozením vzniklým následkem druhého vznícení daného vozidla, k němuž došlo v době, kdy se automobil nacházel v úschově Policie ČR bez vědomí žalobce. Příslušníci Policie ČR předmětné vozidlo po jeho uhašení ze strany Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje převzali a převezli je na dvůr Okresního ředitelství Policie ČR v Hradci Králové, kde dne 20. 4. 2004 došlo k jeho opětovnému vzplanutí, zpozorovanému kolem 02:40 hod. (autobaterie vozu přitom nebyla hasiči odpojena). Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzované věci nelze dovodit vznik odpovědnosti státu za škodu, neboť nebyl prokázán nesprávný úřední postup jeho orgánů (§ 5 písm. b/ zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Příslušníci Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje a Policie ČR učinili ve věci odpovídající opatření a neporušili žádná právními normami předepsaná pravidla. Soudy bylo dále konstatováno, že nelze mít za prokázanou ani příčinnou souvislost mezi tvrzeně nesprávným postupem státních orgánů a škodou vzniklou žalobci (nebyla stanovena jednoznačná příčina vzniku druhého požáru). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. Jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že na něj nelze přesouvat veškerá důkazní břemena za situace, kdy vozidlo bylo odňato z jeho dispozice a rizika dalšího požáru byla mimo sféru jeho vlivu. Měl za to, že ačkoli znalec ve znaleckém posudku nedokázal jednoznačně určit příčinu vzniku druhého požáru předmětného vozidla, nemůže být toto zjištění okolností, která by vedla k závěru, že žalovaná není v dané věci odpovědná. V této souvislosti žalobce akcentoval, že žalovaná převzala automobil do svého držení bez jeho vědomí a souhlasu, pročež s dotčeným vozidlem neměl možnost nakládat. Podle názoru dovolatele všechny příčiny vzniku druhotného požáru, které znalec určil, jdou k tíži žalované, jež nese odpovědnost za škodu vzniklou žalobci. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovala za věcně správné a navrhovala, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 21. 10. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolání je přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci splňuje pro nesoulad jeho závěrů s platnou interpretací právní úpravy. Dovolání je též důvodné. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2). Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem předpokládá současné splnění tří podmínek, a to nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi uvedenými předpoklady. Zákon č. 82/1998 Sb. obecnou bližší definici nesprávného úředního postupu nepodává. Z obsahu tohoto pojmu i z výkladu zákona vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). Protože zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99). V posuzované věci lze orgánům státu vytýkat nedostatečnou ochranu věci před poškozením a neučinění všech opatření k zabránění vzniku další škody na majetku. Ze skutkových zjištění se sice podává, že vozidlo bylo uhašeno standardním způsobem, bylo ochlazováno hasiči ještě po dobu jedné hodiny po likvidaci prvního požáru a nejevilo poté patrné známky opětovného požáru, nicméně velitel zásahu npor. V. H. byl vedoucím pracoviště zjišťování příčin vzniku požárů mjr. J. N. také upozorněn na nutnost odpojení autobaterie (viz úřední záznam ze dne 20. 4. 2004, ČTS: ORHK-652/OK-2004, č. l. 68 trestního spisu). Doporučení k jejímu odpojení však velitel zásahu nedbal – při dalším ohledání vozidla bylo na místě mjr. Nohou zjištěno, že autobaterie odpojena nebyla, je ohněm pošk