28 Cdo 1425/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1425/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2020 Spisová značka:28 Cdo 1425/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1425.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Rybník Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1425/2020-187 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupského kněžského semináře, se sídlem v Olomouci, Žerotínovo náměstí 605/2, IČO 48770370, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČO 013 12 774, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 1024/11a, IČO 69797111, Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 29/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2019, č. j. 5 Co 40/2019-125, takto: I. Dovolání se o d m í t á. II. Účastnice řízení je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Vrchní soud v Olomouci výrokem I. rozsudku ze dne 18. 12. 2019, č. j. 5 Co 40/2019-125, na základě návrhu účastnice řízení rozhodl, že odvolací řízení se nepřerušuje, výrokem II. k odvolání účastnice řízení potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2019, č. j. 23 C 29/2016-101 [jímž bylo rozhodnuto, že se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. SP 16220/2014-115/B, č. j. SPU 589260/2015/Šeb, rozhodnutím soudu tak, že se žalobci vydávají zemědělské nemovitosti v k. ú. Choryně, a to pozemky parc. č. 741/2, 741/3, 741/4, 741/5, 741/6, 741/7, 741/8, 741/51, 741/52, vše vodní plocha, parc. č. 742/1, 742/2, 742/4, 742/5, 742/6, 742/8, 742/9, 742/10, 742/11, 742/12, 742/13, 742/14, 742/15, 742/17, 742/18, 742/19, 742/22, 742/25, 742/26, 742/28, 742/29, 742/31, 742/32, 742/33, 742/34, 742/39, 742/40, 742/42, vše ostatní plochy, pozemky parc. č. 744/1, 744/2, 744/3, 744/5, 744/6, 744/7, 744/8, 744/9, 744/10, 744/11, 744/12, 744/13, 744/14, 744/15, 744/17, 744/18, 744/19, 744/20, 744/21, 744/22, 744/23, 744/24, 744/25, 744/26, 744/28, 744/29, 745/1, 745/5, 745/6, 745/7, 745/8, 745/9, 746/1, 746/2, 746/3, 746/4, 747/1, 747/2, 747/5, 747/6, 747/7, 747/8, 747/10, 747/11, 747/12, 747/14, 747/15, 747/16, 747/17, 747/28, 747/42, 747/44, 747/45, 747/46, 747/47, vše vodní plochy, pozemky parc. č. 748/1, 748/2, 748/3, 748/4, 748/5, 748/6, vše ostatní plochy, pozemky parc. č. 763/1, 763/2, 763/3, 763/4, 763/5, vše vodní plochy, pozemky parc. č. 592/30, zastavěná plocha a nádvoří, a parc. č. 613/12, vodní plocha (výrok I.), a kterým bylo účastnici řízení uloženo zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 16.456 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.)] a rozhodl o povinnosti účastnice řízení zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše (výrok III.). Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě žalobce podané podle § 244 a násl. občanského soudního řádu, ve spojení s § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), přičemž převzaly zjištění a závěry správního orgánu (§ 250e odst. 2 o. s. ř.), že žalobce je oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) tohoto zákona, že účastnice řízení je osobou povinnou, že je naplněna podmínka vzniku majetkové křivdy, neboť k odnětí pozemků právním předchůdcům žalobce došlo v rozhodném období bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, neztotožnily se však s jeho právním závěrem, že vydání předmětných pozemků, na některých z nichž se nacházejí stavby vodních děl - „Rybniční soustava Choryně“ (kterou tvoří 4 rybníky - Velký, Malý, Pravý a Levý, z nichž v roce 1953 a následně v letech 1971 až 1974 byly obnoveny a vyčištěny rybníky Velký a Malý, a v prostoru mezi nimi byly zřízeny dvě pomocné nádrže Levá a Pravá - Choryně) a „Vodní nádrž Pastevník“, brání překážka jejich zastavěnosti dle § 8 odst. 1 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb., resp. bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti k užívání stavby. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná po obsáhlém dokazování, přičemž za správné považoval i jeho právní posouzení věci (opírající se o ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu), že na žádném z pozemků se nenachází stavba ve smyslu soukromoprávním, tedy stavba, jež by byla samostatným předmětem právních vztahů, oddělitelným od pozemku, a že nacházejí-li se na pozemcích rybníky (stavby rybníků), respektive jestliže pozemky v daném případě tvoří součást rybničních břehů a rozlivových ploch, není to důvodem pro nevydání předmětných pozemků žalobci, neboť ani rybník, ani stavba rybníku, respektive stavba hráze (hrází) na pobřežních pozemcích vystavěné navršením místní zeminy, nejsou samostatnými věcmi v občanskoprávním slova smyslu a samostatnými předměty občanskoprávních vztahů. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně, řádně zkoumajíc i stavebně technické provedení hrází, pečlivě odůvodnil své závěry, přičemž pokud jde o „technická zařízení“, pak (ke zcela obecné námitce) účastnice řízení jen doplnil, že byl-li „v hrázi (hrázích) vybudován železobetonový požerák za účelem regulace množství zadržené vody, není předmětná stavba tohoto železobetonového technického zařízení v jinak hliněné hrázi způsobilá ničeho změnit na tom, že podstatou hráze je vytvoření terénního valu ze zeminy v okolí se nacházející (včetně jejího zpracování přehutněním, osetím či drnováním)“. Poukaz účastnice řízení na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 2 As 18/2010, v němž se zabýval definicí rybníka dle § 2 písm. c) zák. č. 99/2004 Sb., o rybářství, přičemž tak učinil v rámci předmětu úpravy tohoto zákona, jak je vymezen v jeho § 1, a to ve věci vyhlášení rybářského revíru, nepovažoval odvolací soud za přiléhavý s ohledem na rozdílné skutkové okolnosti a rozdílný účel výkladu s tím, že v restitučních věcech je třeba vycházet z judikatury Nejvyššího soudu. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky, „zda při posuzování existence překážky vydání pozemků podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., zastavěných stavbou rybníka, je rozhodující toliko stavební provedení hráze rybníka bez ohledu na stavební provedení dalších technických zařízení tvořících rybník“, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dle jejího názoru se odvolací soud též odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která připouští, aby nejen hráz rybníka, ale i další technická zařízení tvořící rybník, byly samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu, a to především s ohledem na jejich stavební provedení (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 757/2009, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, a ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5997/2017). Poukazuje na to, že při posuzování otázky, zda technická zařízení tvořící rybník dle § 2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství, jsou samostatnými stavbami a tedy způsobilými předměty občanskoprávních vztahů, klade dovolací soud důraz především na stavební provedení těchto objektů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). V usnesení ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, dále Nejvyšší soud uvedl, že posouzení toho, zda hráz rybníka je samostatným objektem právních vztahů nebo součástí pozemku, záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu (též v důsledku nejasné právní úpravy a opuštění zásady „superficies solo cedit“) široký prostor pro uvážení soudu. Ohledně výpustného zařízení rybníka Nejvyšš