28 Cdo 1482/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1482/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 1. 2013 Spisová značka:28 Cdo 1482/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1482.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Promlčení Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. § 22 předpisu č. 58/1969Sb. § 2 předpisu č. 58/1969Sb. § 36 předpisu č. 82/1998Sb. § 4b předpisu č. 62/1988Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 1. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.3.2013II.ÚS 984/13JUDr. et PhDr. Stanislav Balík-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1482/2012 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně EURO DŮLNÍ HKO s.r.o., IČ: 60465077, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o zaplacení 537.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 285/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 14 Co 257/2009-85, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 1. 2009, č. j. 34 C 285/2006-30, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 537.300,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka podle žalobkyně odpovídá škodě, která jí vznikla nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žalobkyně uvedla, že jí rozhodnutím Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995, č. j. 203151/95-73, byly povoleny geologické práce pro vyhledávání a průzkum ložiska vyhrazeného nerostu zlato a nerosty, z nichž je možno vyrábět kovy, a to v průzkumném území Kašperské Hory - okolí. Na základě tohoto pravomocného rozhodnutí žalobkyně zaplatila v letech 1995 - 1998 v souladu s ustanoveními zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu, jednotlivým obcím v průzkumném území na poplatcích z průzkumného území celkem částku 853.790,- Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, č. j. 5 A 40/96-80, bylo zrušeno rozhodnutí ministra hospodářství, jímž byl jako nepřípustný zamítnut rozklad města Kašperské Hory proti výše zmíněnému rozhodnutí Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995, věc byla vrácena Ministerstvu životního prostředí (do jehož agendy věc přešla), jež poté zrušilo rozhodnutí Ministerstva hospodářství a věc vrátilo správnímu orgánu prvního stupně. Tento orgán však od vrácení věci (tj. od 15. 6. 1998) až do okamžiku podání žaloby neučinil ve věci žádný úkon. S nečinností tohoto orgánu představující nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. spojuje žalobkyně vznik škody odpovídající poplatkům, jež na základě původního rozhodnutí o stanovení průzkumného území platila v souladu se zákonem č. 62/1988 Sb. obcím v tomto území. Obvodní soud konstatoval, že ač by v nečinnosti správního orgánu bylo možno spatřovat nesprávný úřední postup, není dána příčinná souvislost mezi ním a tvrzenou škodou vymezenou jako úhrady obcím v průzkumném území Kašperské Hory v letech 1995 – 1998, jež nebyly po zrušení předmětného rozhodnutí Ministerstva hospodářství k výzvě žalobkyně vráceny. Soud se dále ztotožnil s názorem vysloveným v obdobném sporu Městským soudem v Praze v usnesení ze dne 11. 3. 2005, č. j. 51 Co 14,15/2005-184, dle nějž nebylo-li rozhodnutí Ministerstva hospodářství, na jehož základě měla žalobkyně obcím úhrady platit, obcím řádně doručeno, nevznikla žalobkyni vůbec povinnost obcím platit poplatky, neboť k tomu by mohlo dojít jen na základě platného, tedy pravomocného, rozhodnutí řádně doručeného všem osobám, jež mají být účastníky řízení. Provedenými platbami tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně obcí, jež měly tudíž povinnost je vydat žalobkyni. Očekávané rozhodnutí by na tuto povinnost nemělo žádný vliv, neboť by se jednalo o zcela jiné rozhodnutí a teprve až od jeho právní moci by žalobkyni vznikla povinnost úhrady obcím zaplatit. S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 25. 9. 2009, č. j. 14 Co 257/2009-48, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, vyslovil svůj souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nečinnosti státního orgánu, nebyly však naplněny další předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve vzniku škody a v příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Došlo-li ke zrušení původního správního rozhodnutí, odpadl důvod, na základě nějž platila žalobkyně obcím poplatky za průzkum na jejich území. Rozhodnutí ministerstva žádnou konkrétní platební povinnost žalobkyni neukládalo, a bylo-li dalším rozhodnutím zrušeno, nemohou zaplacené poplatky představovat škodu vzniklou v příčinné souvislosti s nevydáním dalšího nového rozhodnutí o povolení průzkumných prací. Škoda přitom není představována ničím jiným než zaplacenými poplatky, na něž však po zrušení správního rozhodnutí z roku 1995 neměly obce alespoň zčásti nárok, proto je měly žalobkyni vrátit obce, a nikoliv stát. Odvolací soud dále uvedl, že opodstatněné nemůže být ani odvolací tvrzení žalobkyně, že se domáhá náhrady škody i z nezákonného rozhodnutí, neboť dle ustálené judikatury je žaloba proti státu z nezákonného rozhodnutí vyloučena tam, kde řízení doposud neskončilo konečným rozhodnutím ve věci, přičemž posuzované řízení stále probíhá, a dále proto, že nový nárok, jímž tento požadavek je, nelze uplatňovat až v odvolacím řízení. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně. Na základě žalobkyní podaného dovolání přezkoumal uvedené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1110/2010, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud předně usměrnil právní náhled odvolacího soudu potud, že umožňovala-li skutková tvrzení žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně na uplatňovaný nárok pohlížet jako na nárok z odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí, není důvod, zdůraznila-li žalobkyně tuto možnou právní kvalifikaci až v odvolacím řízení, pokládat takto vymezený nárok za nárok nově uplatněný až v odvolacím řízení. Nejvyšší soud dále konstatoval, že v daném případě, kdy rozhodnutí správního orgánu konstituovalo určitý právní stav, jenž přetrval až do doby, než bylo toto rozhodnutí zrušeno, a předmětem dalšího řízení pak má být zvážení opětovného nastolení tohoto stavu, nelze vyloučit, že již před konečným rozhodnutím v následném řízení bude možno zvažovat vznik škody způsobené původním nezákonným rozhodnutím. Podotkl rovněž, že s ohledem na datum vydání rozhodnutí, předcházející účinnost zákona č. 82/1998 Sb., by bylo třeba případnou odpovědnost žalované za nezákonné rozhodnutí zvažovat v intencích zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Nejvyšší soud dále přitakal námitce dovolatelky, dle níž není možno vyloučit odpovědnost státu za škodu s odvoláním na povinnost obcí vydat bezdůvodné obohacení vzniklé na jejich straně inkasováním poplatků od žalobkyně, neboť povaha rozhodnutí Ministerstva hospodářství, jímž byly podle § 4, § 4a a § 4b zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, na žádost povoleny geologické práce pro vyhledávání a průzkum ložiska vyhrazeného nerostu, vylučuje opodstatněnost závěru odvolacího soudu, že zrušením tohoto rozhodnutí došlo k odpadnutí právního důvodu, na základě nějž byly obcím v tomto území hrazeny poplatky za oprávnění provádět ložiskový průzkum. Předmětné rozhodnutí konstituovalo žalobkyni povinnost platit daným obcím poplatky za oprávnění provádět ložiskový průzkum a těmto obcím vzniklo tomu odpovídající právo požadovat zmíněné poplatky. Obce tudíž tyto poplatky přijaly na základě řádného právního titulu, k jehož odpadnutí došlo až od okamž