28 Cdo 1486/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1486/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 7. 2022 Spisová značka:28 Cdo 1486/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1486.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pozemní komunikace Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 3 odst. 1 předpisu č. 13/1997 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 9. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2641/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1486/2022-506 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. S., nar. XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, a b) A. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupené žalobcem a) jako obecným zmocněncem, proti žalovanému statutárnímu městu Pardubice, IČO 002 74 046, se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 1, o zaplacení částky 174.835 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 126 C 22/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. února 2022, č. j. 23 Co 198/2020-449, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 3. 2020, č. j. 126 C 22/2017-244, zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit každému ze žalobců částky 65.340 Kč a 22.077,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení částky 130.680 Kč s příslušenstvím jako náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé mu v období od 7. 6. 2014 do 6. 6. 2017 bezesmluvním (veřejným) užíváním pozemků v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobců, a to parc. č. XY a č. XY v obci a k. ú. XY (níže jen „předmětné pozemky“ či „pozemky“), a dále se z totožných důvodů domáhali zaplacení částky 44.155 Kč za období od 7. 6. 2017 do 12. 6. 2018 (řízení byla spojena usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 10. 2018, č. j. 126 C 22/2017-70, s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 126 C 22/2017). Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že na předmětných pozemcích byly v roce 1973 československým státem vybudovány (a kolem roku 1988 přestavěny) stezka pro cyklisty a stezka pro pěší (a takto jsou též označeny dopravními značkami), obě zpevněné asfaltobetonovým povrchem, s tím, že je žalovaný nabyl od státu po roce 1991, přičemž se ve vztahu k těmto komunikacím chová jako jejich vlastník. Žalovaný přitom opakovaně projevil nezájem uzavřít s žalobci nájemní smlouvu, neboť majetkoprávní vypořádání pozemků pod stavbami v majetku města řeší odkoupením. Okresní soud potom uzavřel, že je-li povrch obou pozemků stavebně zpracován, jde o samostatné stavby, a komunikace nacházející se na těchto pozemcích jsou místními komunikacemi IV. třídy ve smyslu § 6 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), přičemž vlastníkem těchto komunikací je – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – žalovaný, a byl jím i v rozhodné době. Dospěl však k závěru, že jelikož nebyl prokázán nesouhlas (či jiný aktivní zásah) právních předchůdců žalobců s užíváním pozemků, nejsou splněny podmínky pro to, aby byla žalobcům přiznána náhrada za shora specifikované bezdůvodné obohacení, pročež žalobu zamítl. 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 23 Co 198/2020-287, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2021, č. j. 23 Co 198/2020-299, změnil zmíněný rozsudek okresního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců částku 87.417,50 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), v rozsahu výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení části zákonných úroků z prodlení, jej potvrdil (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a V.) i k zaplacení doplatku soudního poplatku za odvolání (výrok IV.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně, ztotožnil se i s jeho právními názory, nepřisvědčil však závěru okresního soudu, na jehož základě dovodil, že bylo na žalobcích, aby prokázali, že jejich právní předchůdci v době zřízení místních komunikací s tím v roce 1973 vyslovili aktivně nesouhlas, a neučinili-li tak, šlo o souhlas konkludentní (a proto žalobci na náhradu za bezdůvodné obohacení nemají právo). Naopak usoudil, že souhlas dán nebyl, přičemž nesouhlas žalobců byl prokázán vzájemnou korespondencí. Krajský soud tedy uzavřel, že se žalovaný na úkor žalobců bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Pokud jde o výši náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení, vyšel odvolací soud z výměru Ministerstva financí č. 1/2014, jímž byla stanovena maximální regulovaná cena nájemného z pozemků ve výši 55 Kč/m2/rok. 3. K dovolání žalovaného zrušil ve výrocích I., III. a V. posledně uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 1579/2021-338, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasil se stanovením výše náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení dle výměru Ministerstva financí č. 1/2014, aniž by soud učinil skutková zjištění, že právě tato výše odpovídá obvyklé hladině nájemného v daném místě a čase, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ze zmíněného důvodu přistoupil Nejvyšší soud ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu. 4. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích následně rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 23 Co 198/2020-449, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit každému ze žalobců částku 87 417,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení i o náhradě nákladů vzniklých České republice (výroky II., III. a IV.). Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem ke zjištění obvyklé ceny nájemného, z nějž dovodil, že požadavek žalobců odpovídá uvedené hladině nájemného v daném místě a čase. 5. Proti naposled uvedenému rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaný, považuje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení následujících otázek: a) zda je soud vázán žalobou, neboť sporné řízení spočívá na zásadě dispoziční, a nelze tedy učinit předmětem řízení náhradu za bezdůvodné obohacení žalovaného užíváním celých pozemků namísto jejich části, přičemž odklon spatřuje od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1806/2006; b) zda se v řízení postupuje dle institutu důkazního břemene v případě, že provedené důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci – v tomto směru dovolatel odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1651/2018 či 28 Cdo 3689/2015; c) zda je pro posouzení věci významné prokázání právní skutečnosti způsobilé přivodit převod nebo přechod vlastnického práva k cyklostezce ze státu na žalovaného, odkazuje přitom na odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2005; d) zda je stavba místní komunikace samostatnou věcí, přičemž odklon spatřuje od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/01, jelikož nebylo vymezeno, kde končí pozemek a začíná stavba, pročež by předmětná cyklostezka měla být součástí pozemku; e) zda je rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu veřejnou listinou, namítaje nesoulad s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5799/2016; f) zda může soud postupem dle § 135 odst. 2 o. s. ř. dospět k závěru, že komunikace náleží do určité kategorie, a v návaznosti na to určit vlastníka dané komunikace, s tím, že dle rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 22 Co 129/2010 o zařazení pozemní komunikace do určité kategorie rozhoduje příslušný silniční správní úřad; g) zda je soud povinen vycházet z výkladu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, neboť (dle názoru dovolatele) okresní soud nesprávně interpretoval závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27, a odchýlil se tím od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1877/2013; h) zda v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací (dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.) je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět veře