28 Cdo 1566/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1566/2025-205 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: SUOPELOS s.r.o., IČO 27845541, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova 885/24, zastoupena JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, M.B.A., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalované: D. Š., zastoupená JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Sedlčanská 1044/18, o zaplacení 153 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 294/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2025, č. j. 53 Co 66/2025-172, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 135,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Salveta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 53 Co 66/2025-172, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 11. 2024, č. j. 17 C 294/2022-120, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 4 442 Kč s 15 % úrokem z prodlení jdoucím od 14. 12. 2022 do zaplacení, žaloba byla zamítnuta v části o zaplacení 149 258 Kč s 15 % úrokem z prodlení jdoucím od 14. 12. 2022 do zaplacení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu (části jeho výroku I, v níž byla žaloba zamítnuta) podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda v rozhodném období (od 25. 11. 2020 do 4. 10. 2022), kdy žalobkyně byla vlastnicí podílu o velikosti 1/4, žalovaná podílu o velikosti 1/2 a její dcera L. F. podílu o velikosti 1/4 na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila užíváním společných nemovitých věcí nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Měla za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkazovala přitom na četnou judikaturu tohoto soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 157/2023, a mnohá další). Kladla dále otázku, zda s ohledem na princip materiální publicity veřejných seznamů je pro ni závazná dohoda o užívání předmětných nemovitých věcí uzavřená mezi původními spoluvlastníky, nebyla-li vložena do katastru nemovitostí. Ohlašovala, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Poukazovala přitom též na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 557/2019, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3365/2021. Vytýkala taktéž nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a nesprávné hodnocení provedeného dokazování. 3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 4. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu spočívá podstata (podílového) spoluvlastnictví v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Také tehdy brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo neumožňují-li fakticky existující poměry některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016). Majetkový prospěch dosažený nadužíváním spoluvlastnického podílu považuje judikatura za bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty. Lze tedy uzavřít, že užívá-li spoluvlastník – bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu – společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.; srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18, publikované pod č. 48/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je pak uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících o. z. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). 5. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, publikovaný pod č. 25/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). Dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je přitom bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci (pojem „hospodaření se společnou věcí“ zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek). Může být tedy uzavřena i ústně nebo konkludentně. Podíloví spoluvlastníci ji mohou uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni. 6. Odvolací soud, jenž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, se tedy svými konkluzemi od citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil, dovodil-li, že v rozhodném období (od 25. 11. 2020 do 4. 10. 2022) žalované na úkor dovolatelky v souvislosti s užíváním předmětných společných nemovitých věcí bezdůvodné obohacení nevzniklo, pakliže byly – v souladu s dohodu uzavřenou v roce 1997 konkludentně mezi tehdejšími spoluvlastníky nemovitostí (žalovanou a jejími dětmi) – žalovanou obývány v celém rozsahu bezúplatně. Uvedené ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu koresponduje pak i závěr odvolacího soudu, dle něhož dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření s předmětnou společnou věcí (jejím případném bezúplatném užívání jedním z nich) je bezformálním právním jednáním, jež nevyžadovalo písemnou formu (tím méně vklad do katastru nemovitostí), a mohlo být tedy učiněno i ústně nebo konkludentně (vzdor mínění dovolatelky nejde tudíž ani o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou). 7. Kriti