28 Cdo 1573/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1573/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2008 Spisová značka:28 Cdo 1573/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1573.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 243/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1573/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) B. S., b) T. K., c) F. K., zastoupených advokátem, za účasti 1) B. S., zastoupené advokátem, 2) P. f. ČR, 3) S. m. B., 4) Z., s.p., B., s. p. \"v l.\", zastoupeného advokátem, 5) B. p., s. p., 6) JUDr. S. V., správkyně konkursní podstaty B. c., s. p. – v l., 7) ČR – V. p. š. M. v. v B., a 8) M. u., o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 229/2003, o dovolání zúčastněné osoby 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2007, č.j. 18 Co 36/2007-362, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Účastnice B. S. je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení každému ze žalobců 1.183,- Kč k rukám jejich právního zástupce, do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z dalších účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : A. Předchozí průběh řízení Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad B., rozhodlo dne 26. 3. 2003 pod č.j. 3239/92/27-RBD,RN tak, že paní B. S. (dále jen „zúčastněná osoba č. 1“) je vlastnicí v rozhodnutí uvedených zemědělských pozemků, resp. ideálních podílů na nich v k.ú. B., P., Č. P., Š., B., S. L. a D. H. v B. (dále jen „předmětné pozemky“), zatímco žalobci vlastníky předmětných pozemků, resp. ideálních podílů na nich, nejsou, neboť své nároky uplatnili opožděně, a proto jim zanikly. Žalobci se následně domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu tak, že žalobci a zúčastněná osoba č. 1) jsou vlastníky předmětných pozemků, resp. jejich ideálních podílů, rovným dílem, tj. každý z 1/4. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, č. j. 41 C 229/2003-223, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že P. K., otec žalobců a manžel zúčastněné osoby č. 1), splnil podmínky § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., podle něhož je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa […], neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství […] dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek […] přešel na stát. Dále dospěl k závěru, že vzhledem k úmrtí P. K. v roce 1951 bez závěti jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 2 odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, jeho děti a manžel, všichni rovným dílem, tj. jednak zúčastněná osoba č. 1) jako manželka zemřelého a dále žalobci a) a b) (dcera a syn zemřelého). Naproti tomu žalobce c), syn zemřelého, oprávněnou osobou není, neboť v období rozhodném pro uplatnění nároku nesplňoval podmínku státního občanství (§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.), které nabyl teprve 20. 10. 1999. Konečně soud prvního stupně dovodil, že z původně oprávněných osob jen zúčastněná osoba č. 1) uplatnila svůj nárok v zákonné lhůtě podle § 11a odst. 2 věty první zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 30/1996 Sb.: „Oprávněná osoba, která nebyla trvale žijící na území České republiky k 31. prosinci 1992 a tedy nebyla k tomuto dni oprávněnou osobou, může uplatnit nároky podle tohoto zákona do 15. července 1996.“ Naproti tomu žalobci a) a b), jakož i žalobce c), uplatnili své nároky opožděně až 9. 8. 1996, a proto jim bez dalšího zanikly. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem z 25. 10. 2007, č. j. 18 Co 36/2006-362, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci i zúčastněná osoba č. 1) jsou vlastníky předmětných pozemků v k.ú. B. každý z 1/8, pozemků v k.ú. P. každý ze 3/16 a ostatních předmětných pozemků každý z jedné čtvrtiny. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že otci žalobců P. K. byly předmětné pozemky konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. jako německý majetek, přičemž následně podle zákona č. 128/1946 Sb. získal nárok na odškodnění, jehož neuspokojením vznikl restituční nárok podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb.: „Oprávněnou osobou je dále státní občan České republiky, který pozbyl majetek […] v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.,o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody […], nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být […].“ Uvedený nárok přitom podléhá nikoli lhůtě do 15. července 1996 (kterou žalobci nedodrželi), nýbrž lhůtě výhodnější, plynoucí z § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb.: „Osoba oprávněná podle § 2 odst. 2 může uplatnit právo na vydání nemovitosti podle tohoto zákona nejpozději do 30. června 2001.“ Podle odvolacího soudu má speciální restituční titul podle zákona č. 243/1992 Sb. přednost před restitučními tituly podle zákona o půdě. Jelikož všichni žalobci uplatnili svůj restituční nárok před koncem lhůty podle § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., tedy před 30. 6. 2001, přičemž uvedená lhůta je relevantní i přes uplatnění nároků ještě před účinností novely č. 212/2000 Sb., která tuto delší lhůtu zavedla, a protože v uvedené lhůtě mohl restituční nárok uplatnit i žalobce c), který nabyl občanství k 20. 10. 1999, odvolací soud uzavřel, že restituční nároky žalobcům nejen vznikly, ale byly jimi i řádně uplatněny. B. Dovolání a vyjádření k němu Proti rozsudku odvolacího soudu podala zúčastněná osoba č. 1) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve kterém namítala, že restituční nárok žalobců podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. zanikl, neboť žalobci jej opomenuli uplatnit včas a řádně v prekluzívní lhůtě do 15. 7. 1996 (§ 11a odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.), došlo-li k vyvlastnění majetku ex lege ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., konfiskace z období nacistické nesvobody od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 je ve smyslu § 1 dekretu č. 5/1945 Sb. neplatná, a proto nelze použít § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., který předpokládá konfiskaci, a tím ani výhodnější lhůtu do 30. 6. 2001, rovněž z hlediska obecného mezinárodního práva je konfiskace provedená německou okupační mocí nicotným (nulitním) právním aktem, který nemá žádné právní účinky, a proto z právního hlediska P. K. v období nesvobody žádný majetek nepozbyl, P. K. nevznikly žádné majetkové nároky ani podle dekretu č. 5/1945 Sb., který ve svém § 1 odst. 1 prohlašuje za neplatné pouze majetkové převody a nikoli přechody, ani podle zákona č. 128/1946 Sb., který se sice týkal přechodů výrokem úředním, nárok však mohl vzniknout až po zrušení takového výroku v řízení podle vládního nařízení č. 110/1946 Sb., které však vůbec neproběhlo. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že ad a) § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., nestanovil počáteční datum lhůty pro uplatnění nároku a že žalobci svůj nárok řádně uplatnili před jejím koncem, tedy dnem 30. 6. 2001, ad b) se pozbytím majetku v době nacistické nesvobody ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., rozumí faktické pozbytí majetku bez ohledu na to, zda bylo pozdějšími právními předpisy prohlášeno za neplatné, zvláště když o vrácení majetku bylo třeba požádat, ad c) ačkoli se z pohledu mezinárodního práva jednalo o zločineckou okupaci, vznikl v jejím důsledku faktický stav, který řešily jak poválečné, tak současné restituční zákony,ad d) otec žalobců P. K. získal osvědčení o české státní příslušnosti, požádal o výjimku z dekretu č. 12/1945 Sb. a rovněž se proti jeho použití soudně ohradil, avšak vzhledem k nástupu totalitního komunistického režimu nebyly z důvodu politického, rasového a třídního pronásledování jeho apelace vyslyšeny. Navíc § 2 druhá věta zákona č. 128/1946 Sb. stanoví nárok na vrá