28 Cdo 1608/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1608/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 9. 2025 Spisová značka:28 Cdo 1608/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.1608.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb. § 29 předpisu č. 229/1991 Sb. § 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 09.12.2025II.ÚS 3643/25 Martin Smolek Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1608/2025-539 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Stříbro, identifikační číslo osoby 182 52 303, se sídlem ve Stříbře, Jiřího z Poděbrad 78, zastoupená JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, proti žalovaným: 1) K. V., zastoupený Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, a 2) Česká republika - Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za níž před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Plzeň, se sídlem v Plzni, Radobyčická 1313/14, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 239/2015, o dovoláních obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2024, č. j. 13 Co 24/2024-484, takto: I. Dovolání žalovaného 1) i dovolání žalované 2) se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 7 C 239/2015-439, Okresní soud v Tachově (soud prvního stupně) určil, že druhá žalovaná je vlastnicí tam specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II – IV). 2. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 13 Co 24/2024-484, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, toliko s upřesněním, že odkazovaný geometrický plán nově vymezující předmětné pozemky je nedílnou součástí rozsudku (výrok I), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II a III). 3. V meritu bylo rozhodováno o žalobě církevní právnické osoby na určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). 4. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné závěry, že žalobkyně je oprávněnou osobou (§ 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.), jejíž předchůdce (Římskokatolické děkanství ve Svojšíně) – krom dalších žalobkyni již vydaných zemědělských nemovitostí, jež byly předmětem pozemkovým úřadem schválené dohody dle § 9 odst. 3 zákona č. 428/2012 Sb. – byl v rozhodném období (§ 1 cit. zákona) vlastníkem i předmětných pozemků, jež přešly na stát postupem podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. [odnětím bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě)]. Jako současný vlastník je v katastru nemovitostí zapsán první žalovaný, jenž měl pozemky nabýt na základě kupní smlouvy uzavřené dne 25. 5. 2011 s Pozemkovým fondem České republiky. Tutu smlouvu soudy vyhodnotily jako neplatnou (podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013), uzavřenou v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 11. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), jež zapovídalo dispozice s původním církevním majetkem. Na straně prvního žalovaného neshledal mimořádné okolnosti k prolomení uvedeného blokačního ustanovení. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláními oba žalovaní, považujíce svá dovolání za přípustná pro naplnění konkretizovaných kritérií podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodná pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.). 6. První žalovaný namítal, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí vyřešil otázku procesního práva vztahující se k dokazování o existenci listiny o přechodu vlastnického práva, jež nebyla v přítomné věci předložena; míní, že ani soudy zmiňované důkazy nemohou zhojit stav, kdy listina nebyla vydána (neexistuje), jak je tomu i v přítomné věci. V rovině hmotněprávní se pak odvolací soud dle mínění tohoto dovolatele zpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se nabývání práva na základě smlouvy, pro které v dané době platil intabulační princip. Dále první žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval otázkou prolomení tzv. blokačního ustanovení dle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a že nepřihlédl k tomu, že se žalobkyni restitucí pozemků dostává „dvojího plnění“. 7. Druhá žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené, zda jde v přítomné věci o původní majetek církve, ačkoliv vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebylo intabulováno (zapsáno do pozemkové knihy). Zpochybňuje přitom závěr odvolacího soudu, že předchůdce žalobkyně byl vlastníkem předmětných pozemků v rozhodném období, namítajíc, že patrně nedošlo ani k dokončení přídělového řízení. Shodně s prvním žalovaným namítá, že v situaci, kdy žalobkyni již byly vráceny pozemky připsané jejímu předchůdci v pozemkových knihách, je zde reálné riziko „dvojího plnění“. 8. Žalobkyně se k podaným dovoláním nevyjádřila. 9. Dovolání nejsou přípustná. 10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 13. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 14. Dovolatelé sice formálně ohlašují naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nicméně svou dovolací argumentaci zakládají zejména na námitkách proti správnosti zjištěného skutkového stavu, konkrétně na výtkách postihujících hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Jinak řečeno, nesouhlasí s tím, že by skutkový podklad získaný provedeným dokazováním, popřípadě s přihlédnutím k hodnotícím faktorům vyplývajícím z ustanovení § 132, část věty za středníkem, o. s. ř., implikoval jako správné přijaté právní posouzení věci, že předmětné pozemky patří k původnímu majetku církve ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (ve vazbě na zjištění, že i tyto pozemky byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví předchůdce žalobkyně). 15. Patří se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky