28 Cdo 161/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 161/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2012 Spisová značka:28 Cdo 161/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.161.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Promlčení Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 18 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 22 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 12. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.2.2013III.ÚS 604/13JUDr. Pavel Rychetskýodmítnuto17.4.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 161/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně H. H., bytem P. 3, R. 923/10, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 1215/32, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, IČ 66002222, se sídlem Praha 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu škody ve výši 219 132 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 45/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, č. j. 16 Co 207/2011-104, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Žalobkyně se žalobou podanou dne 2. 8. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala zaplacení částky 219 132 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedla, že je vlastnicí domu č. p. 923 v k. ú. Ž., v obci P. (dále jen „předmětný dům“). Odbor bytového hospodářství Okresního národního výboru Praha 3 rozhodnutím ze dne 27. 6. 1988 (dále také „ONV“ a „rozhodnutí ONV o přidělení bytu“) přidělil manželům V. byt ve 4. poschodí předmětného domu (dále jen „předmětné prostory“). ONV dle žalobkyně pochybil, neboť si při rozhodování o přidělení bytu neobstaral stavební dokumentaci a manželům V. v rozporu s právními předpisy přidělil prostory, jež nebyly kolaudovány jako byt (jednalo se o nebytové prostory – svobodárnu). V důsledku rozhodnutí ONV nemůže žalobkyně předmětné prostory pronajímat jako nebytové prostory za obvyklé nájemné ve výši 7 035 Kč měsíčně. Žalovaná částka pak představuje rozdíl mezi tímto obvyklým nájemným a nájemným hrazeným manžely V. za období od července 2002 do června 2005. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 11. 2008 č. j. 22 C 45/2006-44, žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2009, č. j. 16 Co 262/2009-58, zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost. Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2011, č. j. 22 C 45/2006-85, nárok žalobkyně opětovně zamítl. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č. j. 16 Co 207/2011-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel v posuzované věci především z následujících skutečností. Dne 27. 6. 1988 přidělil ONV manželům V. byt ve 4. poschodí předmětného domu. Na počátku 90. let byl předmětný dům v restituci vrácen babičce žalobkyně; již tehdy se tato právní předchůdkyně žalobkyně dozvěděla o vydání rozhodnutí ONV o přidělení bytu. Babička žalobkyně následně předmětný dům darovala své dceři (tj. matce žalobkyně), od které žalobkyně na konci roku 1996 předmětný dům zdědila. Pokud si ONV v rozporu s právními předpisy nevyžádal stavební dokumentaci, projevilo se toto jeho pochybení v samotném rozhodnutí o přidělení bytu, a odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“) je proto vyloučena. V posuzované věci nejsou splněny ani požadavky pro odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím – rozhodnutí ONV o přidělení bytu jednak nebylo zrušeno příslušným orgánem pro nezákonnost (§ 4 zákona č. 58/1969 Sb.), a dále žalobkyně ani její právní předchůdkyně nebyla účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí ONV o přidělení bytu vydáno (§ 2 zákona č. 58/1969 Sb.). V posuzované věci dle odvolacího soudu navíc uběhla jak objektivní, tak i subjektivní promlčecí doba, přičemž vznesení námitky promlčení nelze shledat jako rozporné s dobrými mravy. Nárok žalobkyně nelze dle odvolacího soudu dovodit ani z obecné úpravy odpovědnosti za škodu obsažené v občanském zákoníku; i takový nárok by navíc byl promlčen Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) řádně zastoupená advokátem dne 26. 10. 2011 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka v dovolání konkrétně namítala, že: a) odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) pochybil, když vyloučil odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem; tento jeho závěr je navíc nepřezkoumatelný, b) odvolací soud posoudil nesprávně jak běh objektivní, tak i subjektivní promlčecí doby (ať již podle zákona č. 58/1969 Sb., tak i podle občanského zákoníku); námitku promlčení je navíc v posuzované věci nutno posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, a c) v posuzované věci nelze formalisticky lpět na liteře zákona a nárok za škodu způsobenou rozhodnutím ONV o přidělení bytu podmiňovat zrušením tohoto rozhodnutí nebo účastenstvím dovolatelky v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Žalovaná se k dovolání dovolatelky nevyjádřila. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není ani rozhodnutím měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naopak je zásadně vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení [§ 241a odst. 2 písm. b)]. 1. K námitce ad a) týkající se odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem Podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen "státní orgán"). Stát odpovídá rovněž za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu společenské organizace, vydaným při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Jak plyne z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nesprávným úředním postupem ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb. se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí, anebo naopak jde o takový postup řízení směřující sice k vydání rozhodnutí, který se však bezprostředně v obsahu rozhodnutí neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000). Jinými slovy, nesprávný úřední postup ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb. nemůže spočívat v pochybeních a nedostatcích, kvůli nimž státní orgán nesprávně vyhodnotil podmínky pro vydán