28 Cdo 1612/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1612/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2014 Spisová značka:28 Cdo 1612/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1612.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přechod majetku státu na obce Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 6. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1612/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ: 69797111, proti žalovanému městu Vyškov, se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 1, IČ: 00292427, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 415/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2012, č. j. 16 Co 21/2011-126, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2012, č. j. 16 Co 21/2011-126, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Vyškově (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2010, č. j. 6 C 415/2009-82, určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí – budovy č.p. 675 na parc. č. st. 1216/1, st. 1216/2 a st. 1216/3, budovy č.p. 676 na parc. č. st. 1217, budovy č.p. 677 na parc. č. st. 1218/1 a st. 1218/2, budovy č. p. 678 na parc. č. st.1219/1 a st. 1219/2 a budovy č.p. 679 na parc. č. 1220, v obci Vyškov, část obce Dědice, katastrální území Dědice u Vyškova (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že jako vlastník označených budov, bytových domů, je v katastru nemovitostí od srpna r. 1999 zapsán žalovaný, s odkazem na zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), zatímco jako vlastník označených stavebních pozemků je zapsána žalobkyně. Podkladem pro stavbu bytových domů stalo se stavební povolení vydané příslušným stavebním úřadem dne 28. 10. 1987, kdy investorem staveb byl Okresní národní výbor ve Vyškově (později Okresní úřad Vyškov). Budova č.p. 676 („blok B14 – vstup 4“) byla stavebně dokončena a kolaudována dne 14. 7. 1991, ostatní stavby (budovy č.p. 676, 677, 678 a 679) k 11. 9. 1991. Hospodářskými smlouvami, uzavřenými mezi Okresním úřadem Vyškov a Podnikem bytového a tepelného hospodářství Vyškov, s. p., ve dnech 27. 6. 1991 a 23. 8. 1991, došlo k převodu práva hospodaření s tímto národním majetkem na označený státní podnik coby přejímající organizaci. Od této organizace bytové domy převzal dne 1. ledna 1992 žalovaný, jenž je od této doby nepřetržitě drží a spravuje jako majetek vlastní. Shledávaje na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013), soud prvního stupně při právním posouzení zjištěných skutečností dochází k závěru, že vlastnické právo k předmětným stavbám na žalovaného podle zákona č. 172/1991 Sb. nepřešlo a že jejich vlastníkem zůstává do současné doby stát – žalující Česká republika. Obytné domy – uzavírá soud prvního stupně – nemohly na žalovaného přejít podle § 3 odst. 1 cit. zákona, neboť nebyly ke dni jeho účinnosti (24. 5. 1991) zkolaudovány a právo hospodaření k nim neměla organizace charakterizovaná ustanovením § 3 odst. 1 písm. c/ zákona. Podle závěru soudu prvního stupně k přechodu vlastnického práva nemohlo dojít ani podle § 3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění novely provedené zákonem č. 10/1993 Sb.), jelikož k 31. 12. 1992 již nešlo o „rozestavěné objekty v rámci kompletní bytové výstavby“. Případný omyl žalovaného týkající se naplnění podmínek přechodu předmětných staveb z vlastnictví státu do obecního vlastnictví nepokládá soud prvního stupně za omluvitelný, na straně žalovaného nenachází dobrou víru a tedy ani oprávněnou držbu a uzavírá, že žalovaný nenabyl vlastnické právo k nemovitostem ani vydržením (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Krajský soud v Brně (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. 16 Co 21/2011-126, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu o určení vlastnického práva žalobkyně k označeným budovám zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud, vycházeje z těchže skutečností jako soud prvního stupně, posoudil věc odlišně po právní stránce. Uzavřel, že vlastníkem předmětných „obytných domů“ se žalovaný stal ze zákona k 24. 5. 1991, při splnění podmínek uvedených v „ustanovení § 3“ zákona č. 172/1991 Sb. Při výkladu cit. ustanovení odvolací soud argumentuje zejména jeho smyslem a účelem, který upřednostňuje před jazykovým výkladem textu zákona. Uzavírá, že „úpravu obsaženou v zákoně č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 10/1993 Sb., lze považovat za jednoznačně směřující k tomu, aby se vlastníkem obytných domů (lhostejno zda zkolaudovaných či rozestavěných) v co nejširší míře staly obce“. Výklad, dle něhož by na obce z obytných domů měly přejít pouze domy k 24. 5. 1991 kolaudované, případně k 31. 12. 1992 rozestavěné, pokládá odvolací soud za „stěží přijatelný, nepochopitelný a nelogický“. Přitom vychází z toho, že „převažující péče o hospodaření s byty (a to již v době před vydáním zákona č. 367/1990 Sb.) náležela tehdejšímu subjektu místní samosprávy, národnímu výboru“. Dovozuje, že „záměr zákonodárce převést do vlastnictví obcí přímo ze zákona i obytné domy v rozsahu co nejširším, jeví se jako přirozený postup státu, který sám o sobě s byty nehospodařil“. Text zákona pokládá odvolací soud za nedokonalý a poukazuje na dobu jeho vzniku i „převratné společensko-ekonomické poměry“, za nichž byl zákon č. 10/1993 Sb. (rozšiřující ustanovení § 3 zákona č. 172/1991 Sb. o odstavce 3 a 4) přijímán. Při závěru, že vlastnické právo přešlo na žalovanou obec ze zákona, se odvolací soud již nezabýval dalšími otázkami, tedy ani otázkou případného nabytí vlastnického práva vydržením. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Za ně pokládá řešení otázky, zda do vlastnictví žalovaného přešly předmětné budovy, jež byly dokončeny a kolaudovány po 24. 5. 1991, avšak před 1. 1. 1993. Zastává názor, že podmínky přechodu „obytných domů“, které stanoví § 3 zákona č. 172/1991 Sb., nebyly v daném případně naplněny. Dle názoru dovolatelky je text zákona zcela jasný a podmínky tímto zákonem stanovené nelze bez opory v právním předpise rozšiřovat. Záměr zákonodárce – pokračuje dovolatelka – nesměřoval k převodu veškerého bytového fondu na obce a novela zákona, provedená zákonem č. 10/1993 Sb., měla za cíl řešit toliko právní osud „objektů komplexní bytové výstavby“, rozestavěných k 31. prosinci 1992, jak plyne z dikce ust. § 3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb.; takový závěr dle názoru dovolatelky podporuje i obsah důvodové zprávy k tomuto zákonu. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá dovolatelka za vybočení z rámce zákonné úpravy a v jeho vydání spatřuje „prvky libovůle“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že směřuje proti rozhodnutí, proti němu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního s