28 Cdo 1615/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1615/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2021 Spisová značka:28 Cdo 1615/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1615.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Břemeno důkazní Břemeno tvrzení Dotčené předpisy:§ 451 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 451 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 9. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1615/2021-489 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Kolby ve věci žalobce J. Ch., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Luchťou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, proti žalované K. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Andreou Židovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, o 598 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 839/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. června 2020, č. j. 10 Co 228/2019-446, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. června 2020, č. j. 10 Co 228/2019-446, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen – „odvolací soud“) ze dne 10. června 2020, č. j. 10 Co 228/2019-446, byl rozsudek Okresního soudu v Mostě (dále jen – „soud prvního stupně“) ze dne 20. května 2019, č. j. 33 C 839/2009-401, potvrzen ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 598 000 Kč s příslušenstvím, a změněn tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 164 379 Kč (výrok I.). Dále odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 14 491 Kč (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal uzavření jím tvrzené a absolutně neplatné dohody se žalovanou, na jejímž základě měl v rozhodném období let 2007 až 2009 vyplatit žalované celkem částku 598 000 Kč jako jednorázové výživné na společnou dceru L., spojené se zánikem vyživovací povinnosti. Žalovaná se tak nemohla plněním z takto absolutně neplatné dohody bezdůvodně obohatit, a to v situaci, kdy mezi účastníky existovaly v rozhodné době úzké vazby pramenící ať již z jejich vzájemného poměru nebo společného rodičovského vztahu k dceři L. Při absenci jiných tvrzení či důkazů zůstává bez významu, zda předmětná částka byla vyplacena nad rámec výživného pro nezletilou dceru L. či postupně darována žalované anebo jaký byl konkrétní důvod jejího poskytnutí žalobcem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v odchýlení se odvolacího od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované např. rozsudkem ze dne 27. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, jestliže dospěl k závěru, že je nevýznamné, zda částka jsoucí předmětem řízení byla žalobcem vyplacena nad rámec výživného pro nezletilou L. či postupně darována žalované „anebo jaký byl konkrétní důvod jejího poskytnutí žalobcem.“ Soud prvního stupně podle dovolatele uzavřel, že právním důvodem poskytnutí této částky byla darovací smlouva, s čímž žalobce taktéž nesouhlasí. Ve skutečnosti zde žádný právní důvod pro poskytnutí žalované částky nebyl, a žalovaná se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Odvolací soud se těmito námitkami vůbec nezabýval. Podle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom důkazní břemeno ohledně prokázání důvodu plnění je na žalované. Dovolatel setrvává na stanovisku, že finanční prostředky poskytl na základě absolutně neplatné ústní dohody, žalovaná naopak uváděla několik verzí důvodu plnění. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že s dovoláním nesouhlasí a že nejsou splněny podmínky jeho přípustnosti. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a to ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dovodil-li, že v situaci, kdy žalobce neprokázal existenci neplatné dohody, na jejímž základě mělo dojít k plnění, je nerozhodné, jaký byl (jiný) konkrétní důvod pro jeho poskytnutí žalované; jinými slovy řečeno, jaký byl konkrétní důvod plnění, případně byl-li vůbec nějaký. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky. Nejvyšší soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně i soudem odvolacím v tom, že otázky řešené v souzeném případě je třeba posuzovat podle dosavadních právních předpisů, neboť k poskytnutí plnění, o němž žalobce tvrdí, že je bezdůvodným obohacením na straně žalované, došlo v letech 2007 až 2009 (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“). Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) platilo, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. platilo, že bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Citované ustanovení občanského zákoníku z roku 1964 tedy počítalo jako s důvody vzniku bezdůvodného obohacení mimo jiné s případy, kdy na straně obohaceného dojde k přijetí určité majetkové hodnoty (prospěchu) plněním bez jakéhokoliv právem uznaného důvodu či v důsledku plnění, k němuž sice určité právní jednání (právní úkon) učiněno bylo, ale právní řád je považuje za neplatné. V souzeném případě žalobce tvrdil, že předmětnou částku poskytl žalované na základě absolutně neplatné (ústně uzavřené) dohody jako jednorázové výživné na nezletilou dceru L., a to ve výši 5 000 Kč měsíčně na dvacet let dopředu s tím, že se tak zprostí své vyživovací povinnosti ke jmenované dceři. Jestliže by tomu tak bylo, jednalo by se skutečně o plnění poskytnuté na základě absolutně neplatného právního jednání (právního úkonu) a žalovaná by byla povinna toto plnění žalobci vrátit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2929/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2018). K tomu se sluší doplnit, že zálohové poskytnutí výživného – tzv. tezaurace – není samo o sobě (bez dohody o zániku o vyživovací povinnosti) v rozporu s právními předpisy, naopak s takovou možností počítal i § 97 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění účinném do 31. 12. 2013. K zálohovému placení výživného přitom nebylo možno přistoupit jen na základě rozhodnutí soudu, nýbrž bylo tak možno učinit i v důsledku dohody rodičů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 311/2020). V daném případě ovšem soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že žalobci se existenci jím tvrzené (absolutně neplatné) dohody nepodařilo prokázat, a proto nebylo možno uzavřít, že žalobce poskytl žalovanou částku „z neplatného právního úkonu.“ Za takové situace se nicméně soudy měly zabývat tím, zda vůbec existoval nějaký (právem uznaný) důvod plnění ze strany žalobce vůči žalované, jehož vrácení se nyní žalobce domáhá. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že toto plnění bylo poskytnuto na základě konkludentně uzavřené darovací smlouvy s tím, že „peníze uvedené v žalobě dával žalované dobrovolně bez uvedení účelu, na který jí je dává a ta od něj tyto peníze přijímala a užívala podle svého uvážení.“ Odvolací soud (byť žalobce ve svém odvolání proti tomuto