28 Cdo 1630/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1630/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 10. 2013 Spisová značka:28 Cdo 1630/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1630.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Nebytové prostory Dotčené předpisy:§ 451 a § 457 předpisu č. 40/1964Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 116/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 10. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 7.1.2014IV.ÚS 80/14JUDr. Milada Tomkováodmítnuto26.2.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1630/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobkyně Mgr. K. M., bytem v P., zastoupené JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalovaným 1. Ing. V. W., bytem v P., 2. Mgr. V. L., bytem v P., 3. V. L., bytem v P., 4. J. P., 5. P. O., bytem ve S., 6. V. P., bytem v P., 7. MUDr. E. Š., bytem v P. a 8. E. T., bytem v C., všem zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 4, o zaplacení částky 43.930.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 196/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2010, č. j. 30 Co 225/2010, 30 Co 226/2010-254, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným, každému rovným dílem, k rukám JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 479.720,- Kč.O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2008, č. j. 5 C 196/2006-111, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky 43.930.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 10. 3. 2006 do zaplacení. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech řízení, a to tak, že ve výroku o nákladech řízení byl změněn rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že výše nákladů činí 452.112,- Kč, jinak byl v tomto výroku potvrzen (výrok II.). Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že ve výroku o nákladech řízení byl změněn rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení 450.672,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III.). Odvolací soud takto rozhodoval ve věci nároků žalobkyně Mgr. K. M., jako právní nástupkyně původní nájemkyně Ing. L. Č., proti žalovaným, jako spolumajiteli nemovitostí, když podle tvrzení žaloby původní nájemkyně byla oprávněna k provedení rekonstrukce nemovitosti blíže uvedené v žalobě, jejíž hodnota se v důsledku investic provedených žalobkyní, zvýšila o žalovanou částku. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o nájmu a pronájmu nebytových prostor, uzavřené dne 13. 11. 1991 byly mezi žalovanými, resp. jejich právními předchůdci a Ing. L. Č. přenechány do užívání nemovitosti, a to budova na parcele č. 3429, pozemek parcela č. 3428 a pozemek parcela č. 3429, vše v obci Praha, k. ú. D., zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha, v katastru nemovitostí pro obec Praha a katastrální území D. na LV č. 1834. Předmětem smlouvy byl pronájem nemovitostí s právem rekonstrukce stávajícího objektu, případně nové přístavby, pro účely pensionu nebo jiného ubytovacího zařízení včetně eventuální výstavby podzemních garáží a s právem provozu těchto zařízení s tím, že doba trvání nájmu byla stanovena do 31. 12. 2016. Pronajímatelé se zavázali poskytnout nájemkyni veškerou součinnost při stavebním řízení s tím, že nájemkyně byla oprávněna zrekonstruovaný objekt provozovat sama nebo prostřednictvím jiné právnické nebo fyzické osoby. Po uplynutí sjednané doby nájmu se nájemkyně zavázala předat předmětné nemovitosti pronajímatelům případně jejich právním nástupcům ve stavu, v jakém se bude nacházet, bez nároku na úhradu provedeného zhodnocení, pokud bylo provedeno, případně jiných nákladů, které nájemkyni vznikly. Dále zjistil, že dne 30. 3. 1992 bylo vydáno stavební povolení na rekonstrukci a nástavbu objektu bývalého OKD Zavadilka D. a kolaudačním rozhodnutím Obvodního úřadu v Praze 6 bylo prokázáno, že bylo povoleno užívání stavby, když účelem stavby byl penzion, přičemž užívání stavby k vymezenému účelu bylo povoleno ode dne 2. 10. 1992, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a o přistoupení k závazku ze dne 7. 6. 1999 vzal odvolací soud za prokázané, že Ing. L. S. (dříve Č.) tedy nájemkyně, postoupila žalobkyni svůj nárok vyplývající z ustanovení § 667 odst. 1 o. z., který pramenil z nájemní smlouvy o nájmu a pronájmu nebytových prostor ze dne 13. 11. 1991. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že nájemní smlouva o nájmu a pronájmu nebytových prostor ze dne 13. 11. 1991 je smlouvou uzavřenou ve smyslu § 397 odst. 1, 2 a násl. o. z. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Podle odvolacího soudu z daného ustanovení není možno dovozovat absolutní smluvní volnost stran ohledně dojednání způsobu užívání nemovitosti s tím, že ujednání o způsobu užívání nemovitosti musí být v souladu s § 85 zákona č. 50/1976 Sb. Zaujal názor, že pokud ujednání o užívání stavby bylo v rozporu s kolaudačním stavem stavby, jednalo se o ujednání nedovolené, a proto od počátku neplatné pro rozpor s ustanovením § 39 o. z. v tehdy platném znění. Odvolací soud ve shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pravým účelem, k němuž žalovaní, resp. jejich právní předchůdci přenechali Ing. S. (dříve Č.) své nemovitosti do dočasného užívání, bylo provozování penzionu případně jiného ubytovacího zařízení. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 311/2001 a sp. zn. 26 Cdo 2527/2009. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že smlouva současně uživatelce dávala právo k případnému provedení rekonstrukce objektu. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že neplatnost předmětné smlouvy mohla být posuzována i ve smyslu § 37 odst. 2 o. z. jako důsledek počáteční nemožnosti plnění, neboť užívání nemovitosti sjednaným způsobem nebylo zákonem dovolené, a tudíž od počátku nemožné. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2488/2003. Podpůrně pak poukázal na to, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že původní doklady související s výstavbou domu se nedochovaly, nicméně v 30. letech sloužila tato budova veřejným zábavám, divadelním představením apod., v 60. a 70. letech byl objekt využíván jako kulturní dům. V průběhu roku 1985 byl provoz kulturního domu pro velmi špatný technický stav zastaven. Proto odvolací soud vyslovil, že ve smyslu § 104 zákona č. 50/1976 Sb. v tehdy platném znění je nutno vycházet z toho, že v době uzavření smlouvy ze dne 13. 11. 1991 se jednalo o stavbu kulturního domu, a tedy o stavbu pro školství a kulturu ve smyslu § 60 a násl. vyhl. č. 83/1976 Sb. v tehdy platném znění a nikoli o stavbu pro dočasné ubytování ve smyslu § 73 a násl. cit. vyhlášky. Dovodil, že předmětný objekt spolu s příslušejícími pozemky byl smlouvou ze dne 13. 11. 1991 přenechán žalovanými Ing. S. (dříve Č.) k užívání, jež bylo v té době rozporné se zákonem, a proto je třeba na tuto smlouvu pohlížet jako na neplatný právní úkon ve smyslu § 39 o. z. Odvolací soud pro úplnost zmínil i zjištění, které k návrhu žalobkyně učinil v průběhu odvolacího řízení, totiž o existenci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2009, č. j. 22 Co 2/2009-155, v němž byl vysloven odlišný právní závěr. V tomto směru však poukázal na to, že nešlo o rozhodnutí, které by tuto spornou otázku řešilo s konečnou platností, takže nenastala vázanost tímto rozhodnutím ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. Konečně se ztotožnil odvolací soud s právní kvalifikací žalovaného nároku, jak to učinil soud prvního stupně. Dospěl totiž k závěru, že v této věci nemůže být dán nárok na úhradu zhodnocení nemovitosti podle ustanovení § 667 odst. 1 o. z. přičemž odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 172/1001), ale pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení, respektive dříve neoprávněného majetkového prospěchu ve smyslu ustanovení § 452 a § 457 o. z., jak to odpovídá závěrům Stanoviska Nejvyššího soudu ČSR Cpj 34/74, ze dne 28. 3. 1995. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které případně vzniklo rekonstrukcí objektu v průběhu roku 1992, nebyl předmě