28 Cdo 1632/2001 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1632/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2001 Spisová značka:28 Cdo 1632/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1632.2001.1 Typ rozhodnutí:rozsudek Dotčené předpisy:§ 685 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 20 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1632/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce B. d., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. Č. a 2) P. Č., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 85/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2001, č. j. 16 Co 107/2001-145, takto: Dovolání se zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 12. 3. 1996 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovaným vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby. Tvrdil své vlastnictví k domu, v němž se předmětný byt nachází. Žalovaný měl být údajně členem Lidového bytového družstva v P. od 28. 3.1985, které mu bylo zachováno i po vyčlenění Bytového družstva podle ustanovení § 49 zákona č. 176/1990 Sb., z LBD P. ke dni 19. 12. 1991. Podle žalobce však žalovaný užívá byt, aniž mu tento byl řádně přidělen, takže nájemní smlouva uzavřená s ním dne 17. 6. 1994 je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2000, č.j. 7 C 85/96-125, žalobu v plném rozsahu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětný byt se nachází v domě ve vlastnictví žalobce. Ten vznikl zápisem do obchodního rejstříku dnem 24. 3. 1992. Žalovaný užívá předmětný byt na základě nájemní smlouvy ze dne 17. 6. 1994. S přihlédnutím k závěru znaleckého zkoumání v této věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že tuto smlouvu podepsal předseda Bytového družstva (právního předchůdce žalobce) a členka představenstva téhož družstva K. L., to vše v souladu se stanovami družstva. Sporný byt byl podle výsledků kolaudačního řízení ze dne 28. 2. 1938 označen jako byt 1+1, 4+1 a 2+1. Podle hodnocení soudu prvního stupně tak od roku 1938 v 1. patře předmětného domu se nacházel jeden byt 4+1 (o nějž se vede spor) a dále jeden byt 1+1 (obsahující předsíň) a jeden byt 2+1. Ke změně užívání takto popsaných místností od roku 1938 platně nedošlo. Uvedený závěr opřel soud prvního stupně o obsah spisu příslušného stavebního úřadu. Pokud v průběhu doby došlo 14. 3. 1968 rozhodnutím odboru výstavby ONV P. k vyslovení přípustnosti stavby zařízení plynových radiátorů v adaptovaných kancelářích, hodnotil je soud prvního stupně pouze jako rozhodnutí o přípustnosti stavby, nikoliv o povolení změny užívání místnosti. Rozhodnutí komise pro bytového hospodářství téhož ONV ze dne 16. 12. 1967 vyslovující souhlas s tím, aby předmětný byt byl používán jako kanceláře, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nešlo o rozhodnutí vydané ve správním řízení, kterým by došlo k povolení změny užívání místnosti, tedy k rekolaudaci bytových prostor na nebytové. Uvedená komise totiž nebyla orgánem nadaným k rozhodování o této otázce. Konečně ve vztahu k rozhodnutí odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 23. 2. 1968 zaujal soud prvního stupně závěr, že jím nebylo rozhodnuto o povolení změny užívání předmětných místností. Tímto rozhodnutím byly pouze předmětné místnosti přiděleny do užívání Lidovému bytovému družstvu. Ustanovení § 1 odst. 1 tehdy platného zákona č. 111/1950 Sb. upravovala pouze hospodaření s místnostmi, které byly určeny nebo které byly používány k jiným účelům než obytným. Pokud pak nedošlo k rekolaudaci takových místností a tyto začaly být opět používány jako byt, stalo se tak po právu, neboť uvedené prostory nepřestaly být i nadále místnostmi určenými k bydlení. Ve vztahu k tvrzením žaloby, že k rozhodnutí o přidělení bytu žalovanému došlo při porušení stanov SBD dospěl soud prvního stupně k závěru, že bez ohledu na skutková zjištění odůvodňující tato žalobní tvrzení, jde o okolnost pro posouzení věci bezvýznamnou. Samotná nájemní smlouva byla totiž v této věci podepsána osobami oprávněnými jednat za družstvo (právního předchůdce žalobce), případné pochybení ve vztahu k interním předpisům družstva se tak nemohlo promítnout do vztahu k smluvní straně (nájemci - v této věci žalovanému). Vzhledem k důsledkům plynoucím z ustanovení § 685 o.z. tak vzniklo oběma žalovaným právo společného nájmu k předmětnému bytu. Tento závěr vylučuje možnost vyhovění žaloby podle § 126 o.z. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce odvolání, v němž pro případ potvrzujícího rozsudku navrhli připuštění dovolání pro řešení otázek zásadního významu spočívajících v tom: a) zda se jedná o nebytový prostor nebo byt, a dále b) zda lze platnost či neplatnost smlouvy posuzovat pouze z hlediska oprávnění osob, které nájemní smlouvu podepsaly, bez ohledu na porušení stanov a interních předpisu družstva. Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Připustil dovolání proti svému rozsudku k řešení otázky „zda smlouva o nájmu bytu je neplatná pro rozpor se stanovami družstva“. K otázce charakteru předmětných místností odvolací soud dovolání nepřipustil, neboť jde především o řešení otázky skutkové, nikoliv právní, přičemž právní posouzení skutkového stavu v této otázce považoval za standardní. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Odvolací soud neuznal správnost odvolací námitky, podle níž pokud byla předmětná bytové jednotka příslušným odborem bytového hospodářství ONV vyčleněna z bytového fondu správním rozhodnutím ze dne 23. února 1968, měla být pak správním rozhodnutím opět do tohoto fondu vrácena. Odvolací soud s poukazem na ustanovení zákona č. 41/1964 Sb. účinného v době od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991 (jmenovitě § 1, § 57 odst. 2 a § 62 zákona) dovodil, že rozhodnutí národního výboru o vyčlenění místností jako kanceláří nelze považovat za rozhodnutí stavebního úřadu o rekolaudaci předmětných bytových prostor na nebytové, nýbrž za souhlas státního orgánu vykonávajícího státu správu oblasti bytového hospodářství, které zmíněné rozhodnutí stavebního úřadu o rekolaudaci nemohlo nahradit. V projednávané věci nebylo předloženo žádné rozhodnutí o povolení změny užívání podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, případně podle § 54, § 55 a § 58 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon). Vyslovil v této souvislosti závěr, po zrušení zákona č. 41/1964 Sb. zákonem č. 509/1991 Sb. byl odstraněn státem řízený administrativně direktivní režim hospodaření s byty včetně podmínky souhlasu správního orgánu s využitím bytu k nebytovým účelům podle § 57 odst. 2 citovaného zákona. K tomu, aby mohl byt být nadále užíván jako byt není třeba vyžadovat nové rozhodnutí správního orgánu, který již uvedenou kompetenci nemá. Ve vztahu k platnosti uzavřené nájemní smlouvy odvolací soud vyslovil závěr, podle něhož z ustanovení § 685 odst. 2 o.z. nelze dovodit závěr o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy, pokud tato byla uzavřena v rozporu se stanovami družstva. Poukázal na princip ochrany dobré víry, jakož i na výslovné ustanovení § 20 odst. 1 o.z. Podle posledně uvedeného ustanovení je právnická osoba vázána úkony, které učinily její statutární orgány i v případě, že tyto překročily oprávnění vyplývající z interních předpisů. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z výroku rozsudku odvolacího soudu. S poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tvrdil, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení. Opakoval v tomto směru argumentaci použitou v řízení před soudy obou stupňů. Tvrdil rovněž výslovně, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatele rozsudky soudů obou stupňů neodpovídají ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., a to zejména ve vztahu k posouzení předběžné otázky týkající se charakteru předmětných prostor a platnosti nájemní smlouvy. Dovolatel navrhoval zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání