28 Cdo 1653/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1653/2025-163 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: J. K., zastoupená JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 88/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. března 2025, č. j. 5 Co 2082/2024-141, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 475,10 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) ze dne 5. 3. 2025, č. j. 5 Co 2082/2024-141, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 9. 2024, č. j. 9 C 88/2024-97, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při posuzování otázky liknavosti při uspokojování restitučního nároku žalobkyně. Předestřela také otázku ocenění odňatého a posléze nevydaného pozemku jako stavebního. Upozorňovala též, že odvolací soud učinil nesprávné závěry o absenci podmínek aplikace cenových srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Odkazovala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 3370/19, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021. Kritizovala rovněž hodnocení znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., o ceně odňatého pozemku a neprovedení revizního znaleckého posudku. 3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona o půdě ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). 6. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). 7. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 8. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobkyně přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení restitučního nároku žalobkyně, jež svůj nárok uplatnila již před 30 lety (při posuzování liknavosti žalované jest vždy zohlednit též délku řízení před pozemkovým úřadem – srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020), přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním restitučního nároku; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016. Namístě je též zohlednit soudy nižšího stupně zjištěnou aktivitu žalobkyně při uspokojování restitučního nároku, kdy dovolatelka bránila žalobkyni v účasti na veřejné nabídce pozemků, setrvávajíc na nesprávné kvantifikaci restitučního nároku. 9. Judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že výše restitučního nároku (náhrady) dle zákona o půdě – ať již přichází do úvahy náhrada finanční dle § 16 odst. 1 zákona o půdě či náhrada pozemková dle § 11a zákona o půdě – se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již je nutno – s ohledem na ustanovení § 28a zákona o půdě – určit v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č