28 Cdo 1674/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1674/2025-285 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. T., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 721.444 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 13/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2025, č. j. 70 Co 121/2025-178, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.120,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 30 C 13/2024-117, zamítl žalobu na zaplacení částky 721.444 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nevyhověl tak žalobkyni, jež se po žalovaném uvedené částky domáhala coby bezdůvodného obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) získaného v období 8. 1. – 31. 12. 2021 užíváním pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, v k. ú. XY, obci XY (dále jen „předmětné pozemky“), ve vztahu k nimž je žalobkyně evidována jako spoluvlastnice (s velikostí podílu v rozsahu jedné poloviny) v katastru nemovitostí. Užívány byly skrze umístěnou pozemní komunikaci ve vlastnictví žalovaného – úsek tzv. Prosecké radiály. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v roce 1987 byla část tehdejších pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, obci XY, vyvlastněna otci žalobkyně ve prospěch československého státu za účelem stavby zmíněné komunikace, přičemž v souvislosti s ní byly bez právního důvodu zabrány i další úseky těchto pozemků, z nichž se později vydělily pozemky, za jejichž bezesmluvní užívání žalobkyně nyní žádá vydání bezdůvodného obohacení. S odkazem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu a na skutkově související kauzu řešenou Městským soudem v Praze dospěl k následujícím závěrům. Uplatnila-li žalobkyně společně se svým bratrem i ve vztahu k předmětným pozemkům restituční nároky ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), o nichž nebylo v době zahájení tohoto sporu rozhodnuto, postrádá nyní aktivní věcnou legitimaci k tomu, aby se mohla úspěšně domáhat vydání bezdůvodného obohacení za jejich užívání, neboť její vlastnické právo k předmětným pozemkům nebylo prozatím konstituováno. Odmítl námitky žalobkyně, že restituční požadavek zahrnoval pouze pozemky jmenované v rozhodnutí o vyvlastnění, neboť z k důkazu provedených restitučních žádostí se takové omezení restitučního nároku nepodává, naopak je zjevné, že žalobkyně a její bratr z opatrnosti žádali o vydání pozemků včetně těch, jichž se aktuální spor týká. Nad rámec ozřejměného důvodu zamítnutí žaloby vztahujícího se ke všem předmětným pozemkům, vyloučil obvodní soud též možnost vydání většiny z nich (s výjimkou pozemku parc. č. XY) v rámci restitučního řízení žalobkyni pro jejich zastavěnost zmiňovanou pozemní komunikací [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.]. Ve vztahu k pozemku parc. č. XY pak obvodní soud dodal, že zde chybí zákonné kritérium jeho užití ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Z předestřených důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 70 Co 121/2025-178, k odvolání žalobkyně i žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil, ve výroku II je změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je i v této části potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Kvituje skutková zjištění soudu prvního stupně, označil za stěžejní otázku dotčení předmětných pozemků stavbou Prosecké radiály do konce roku 1989, jakož i skutečnost, že žalobkyně včas uplatnila restituční nárok i ve vztahu k pozemkům nezahrnutým výslovně ve vyvlastňovacím rozhodnutí. Navazující právní konkluzi o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu pak shledal odpovídající názoru Nejvyššího soudu vyjádřenému mimo jiné v jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1394/2023 i závěrům městského soudu v obdobné kauze. S poukazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu konstatoval, že vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům, jež její právní předchůdce pozbyl způsobem předvídaným v § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, může být obnoveno pouze v intencích restitučního předpisu. Dodal přitom, že se v dané věci nejedná ani o výjimečný případ, v němž judikatura připouští domáhat se úspěšně ochrany vlastnického práva dle obecných předpisů, tj. mimo rámec restitučního zákonodárství. Z vyslovených důvodů rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil. 3. Proti rozhodnutí městského soudu podala dovolání žalobkyně, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). V rámci obšírné argumentace dovolatelka zdůrazňuje své vlastnické právo, dovozujíc je především ze zápisu v katastru nemovitostí neměnném od roku 1990, kdy dané pozemky zdědila po svém otci. Rezolutně odmítá závěr, že by se vlastníkem předmětných pozemků stal stát, a to ani způsobem předvídaným ustanovením § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Vymezuje se současně k názoru odvolacího soudu, že právním titulem pozbytí jejího vlastnického práva byl zákon o půdě. Stavbu Prosecké radiály označuje za od počátku neoprávněnou. Prosazuje, že restituční nárok k předmětným pozemkům spolu se svým bratrem (druhým spoluvlastníkem) nikdy neuplatnili, neboť jakožto (spolu)vlastníci, jimž nepřetržitě svědčí i zápis ve veřejné evidenci, k takovému kroku neměli důvod. Skutková zjištění nalézacích soudů o uplatnění restitučního nároku, potažmo obsahu restitučních výzev, považuje za rozporná s provedenými důkazy. Neztotožňuje se s odůvodněním, že by svou žalobou obcházela restituční předpisy. Naopak jejich výklad zastávaný odvolacím soudem pokládá za nesprávný, v jehož důsledku namísto nápravy křivd z minulosti dochází k „vyvlastnění“ majetku, jenž do doby účinnosti zákona o půdě patřil jí. 4. Odvolacímu soudu dále vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, a tedy rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 89/2019-II, rezignoval-li na posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného, ačkoliv tento není vlastníkem jí užívaných pozemků. Nepřezkoumatelnost dále spatřuje v opomenutí odvoláním dotčené otázky vydání bezdůvodného obohacení za užívání shora již identifikovaného pozemku parc. č. 534/15, ve vztahu k němuž dle úsudku soudu prvního stupně žalobkyně aktivní věcnou legitimaci nepostrádá. 5. Závěrem podání dovolatelka shrnuje, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích základních práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pro vylíčené navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jakož i jeho zrušení v celém rozsahu (soudě dle obsahu dovolací argumentace přitom nákladové výroky napadá toliko jako výroky akcesorické) a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaný se k dovolání negativně vyjádřil a navrhl je odmítnout, na což reagovala žalobkyně replikou. 7. Žalobkyně vznesla vůči dvěma členům rozhodujícího senátu dovolacího soudu námitku podjatosti, o níž bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2025, č. j. 29 Nd 540/2025-282, rozhodnuto tak, že soudci Mgr. Petr Kraus a Mgr. Zdeněk Sajdl nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci. 8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze, neboť napadené rozhodnutí v určujících otázkách odpovídá konstantní judikat