28 Cdo 1674/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1674/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 12. 2025 Spisová značka:28 Cdo 1674/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.1674.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Pozemní komunikace Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991 Sb. § 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 391/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1674/2025-285 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. T., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 721.444 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 13/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2025, č. j. 70 Co 121/2025-178, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.120,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 30 C 13/2024-117, zamítl žalobu na zaplacení částky 721.444 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nevyhověl tak žalobkyni, jež se po žalovaném uvedené částky domáhala coby bezdůvodného obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) získaného v období 8. 1. – 31. 12. 2021 užíváním pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, v k. ú. XY, obci XY (dále jen „předmětné pozemky“), ve vztahu k nimž je žalobkyně evidována jako spoluvlastnice (s velikostí podílu v rozsahu jedné poloviny) v katastru nemovitostí. Užívány byly skrze umístěnou pozemní komunikaci ve vlastnictví žalovaného – úsek tzv. Prosecké radiály. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v roce 1987 byla část tehdejších pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, obci XY, vyvlastněna otci žalobkyně ve prospěch československého státu za účelem stavby zmíněné komunikace, přičemž v souvislosti s ní byly bez právního důvodu zabrány i další úseky těchto pozemků, z nichž se později vydělily pozemky, za jejichž bezesmluvní užívání žalobkyně nyní žádá vydání bezdůvodného obohacení. S odkazem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu a na skutkově související kauzu řešenou Městským soudem v Praze dospěl k následujícím závěrům. Uplatnila-li žalobkyně společně se svým bratrem i ve vztahu k předmětným pozemkům restituční nároky ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), o nichž nebylo v době zahájení tohoto sporu rozhodnuto, postrádá nyní aktivní věcnou legitimaci k tomu, aby se mohla úspěšně domáhat vydání bezdůvodného obohacení za jejich užívání, neboť její vlastnické právo k předmětným pozemkům nebylo prozatím konstituováno. Odmítl námitky žalobkyně, že restituční požadavek zahrnoval pouze pozemky jmenované v rozhodnutí o vyvlastnění, neboť z k důkazu provedených restitučních žádostí se takové omezení restitučního nároku nepodává, naopak je zjevné, že žalobkyně a její bratr z opatrnosti žádali o vydání pozemků včetně těch, jichž se aktuální spor týká. Nad rámec ozřejměného důvodu zamítnutí žaloby vztahujícího se ke všem předmětným pozemkům, vyloučil obvodní soud též možnost vydání většiny z nich (s výjimkou pozemku parc. č. XY) v rámci restitučního řízení žalobkyni pro jejich zastavěnost zmiňovanou pozemní komunikací [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.]. Ve vztahu k pozemku parc. č. XY pak obvodní soud dodal, že zde chybí zákonné kritérium jeho užití ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Z předestřených důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 70 Co 121/2025-178, k odvolání žalobkyně i žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil, ve výroku II je změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je i v této části potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Kvituje skutková zjištění soudu prvního stupně, označil za stěžejní otázku dotčení předmětných pozemků stavbou Prosecké radiály do konce roku 1989, jakož i skutečnost, že žalobkyně včas uplatnila restituční nárok i ve vztahu k pozemkům nezahrnutým výslovně ve vyvlastňovacím rozhodnutí. Navazující právní konkluzi o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu pak shledal odpovídající názoru Nejvyššího soudu vyjádřenému mimo jiné v jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1394/2023 i závěrům městského soudu v obdobné kauze. S poukazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu konstatoval, že vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům, jež její právní předchůdce pozbyl způsobem předvídaným v § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, může být obnoveno pouze v intencích restitučního předpisu. Dodal přitom, že se v dané věci nejedná ani o výjimečný případ, v němž judikatura připouští domáhat se úspěšně ochrany vlastnického práva dle obecných předpisů, tj. mimo rámec restitučního zákonodárství. Z vyslovených důvodů rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil. 3. Proti rozhodnutí městského soudu podala dovolání žalobkyně, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). V rámci obšírné argumentace dovolatelka zdůrazňuje své vlastnické právo, dovozujíc je především ze zápisu v katastru nemovitostí neměnném od roku 1990, kdy dané pozemky zdědila po svém otci. Rezolutně odmítá závěr, že by se vlastníkem předmětných pozemků stal stát, a to ani způsobem předvídaným ustanovením § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Vymezuje se současně k názoru odvolacího soudu, že právním titulem pozbytí jejího vlastnického práva byl zákon o půdě. Stavbu Prosecké radiály označuje za od počátku neoprávněnou. Prosazuje, že restituční nárok k předmětným pozemkům spolu se svým bratrem (druhým spoluvlastníkem) nikdy neuplatnili, neboť jakožto (spolu)vlastníci, jimž nepřetržitě svědčí i zápis ve veřejné evidenci, k takovému kroku neměli důvod. Skutková zjištění nalézacích soudů o uplatnění restitučního nároku, potažmo obsahu restitučních výzev, považuje za rozporná s provedenými důkazy. Neztotožňuje se s odůvodněním, že by svou žalobou obcházela restituční předpisy. Naopak jejich výklad zastávaný odvolacím soudem pokládá za nesprávný, v jehož důsledku namísto nápravy křivd z minulosti dochází k „vyvlastnění“ majetku, jenž do doby účinnosti zákona o půdě patřil jí. 4. Odvolacímu soudu dále vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, a tedy rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 89/2019-II, rezignoval-li na posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného, ačkoliv tento není vlastníkem jí užívaných pozemků. Nepřezkoumatelnost dále spatřuje v opomenutí odvoláním dotčené otázky vydání bezdůvodného obohacení za užívání shora již identifikovaného pozemku parc. č. 534/15, ve vztahu k němuž dle úsudku soudu prvního stupně žalobkyně aktivní věcnou legitimaci nepostrádá. 5. Závěrem podání dovolatelka shrnuje, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích základních práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pro vylíčené navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jakož i jeho zrušení v celém rozsahu (soudě dle obsahu dovolací argumentace přitom nákladové výroky napadá toliko jako výroky akcesorické) a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaný se k dovolání negativně vyjádřil a navrhl je odmítnout, na což reagovala žalobkyně replikou. 7. Žalobkyně vznesla vůči dvěma členům rozhodujícího senátu dovolacího soudu námitku podjatosti, o níž bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2025, č. j. 29 Nd 540/2025-282, rozhodnuto tak, že soudci Mgr. Petr Kraus a Mgr. Zdeněk Sajdl nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci. 8. Při rozhodování o dovolání bylo postu