28 Cdo 173/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 173/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 12. 2011 Spisová značka:28 Cdo 173/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.173.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Hospodaření s majetkem státu Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 70 odst. 1 předpisu č. 109/1964Sb. § 879c obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 12. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 173/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně CPI Reality, a.s., IČ: 281 83 436, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1601/47, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1601/47, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 308/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2010, č. j. 53 Co 174/2010-94, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2010, č.j. 53 Co 174/2010-94, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. listopadu 2009, č.j. 9 C 308/2008-60, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. listopadu 2009, č. j. 9 C 308/2008-60, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemků v katastrálním území B. (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předchůdkyně žalobkyně, obchodní společnost V., dopisem ze dne 30. března 2001 požádala žalovanou podle ustanovení § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), o změnu práva trvalého užívání předmětných pozemků na vlastnictví; žádost odůvodnila tím, že pozemek je zastavěn budovou v jejím vlastnictví a na něj navazující pozemky s provozem této budovy bezprostředně souvisejí a byly spotřebnímu družstvu V. (předchůdkyni žadatelky) odevzdány do trvalého užívání podle § 70 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. Stalo se tak na základě hospodářské smlouvy, uzavřené mezi tímto spotřebním družstvem a československým státem (v písemné formě) dne 15. 12. 1981, pod č.j. TU/HS 654/81, jíž za spotřební družstvo podepsal jeho tehdejší předseda K. S. Shledávaje na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na žádaném určení práva (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), odvolací soud dospěl k závěru, že vlastníkem předmětných pozemků žalobkyně není. Řídil se přitom právním názorem, že k platnosti hospodářské smlouvy o odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání – jež se podle § 23 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb. obligatorně uzavírala v písemné formě – bylo třeba podpisu nejméně dvou oprávněných osob (§ 104 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb.). Jelikož v daném případě hospodářskou smlouvou za družstvo podepsal pouze jeho předseda, jde o smlouvu neplatnou, která nemohla mít za následek vznik práva trvalého užívání a nemohlo proto dojít k jeho transformaci na právo vlastnické (§ 879c odst. 1 obč. zák.). Závěr o neplatnosti hospodářské smlouvy – podle názoru odvolacího soudu – plyne i ze stanov družstva, podle nichž bylo třeba k platnosti písemných právních úkonů podpisů předsedy (nebo místopředsedy) družstva a dalšího člena představenstva družstva. Právo trvalého užívání pozemků nemohla žalobkyně (její právní předchůdkyně) nabýt ani vydržením, neboť jde o právo závazkové a nikoliv věcné. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně pak zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že její právní předchůdkyni – výrobnímu družstvu V. – nevzniklo právo trvalého užívání pozemků. Hospodářskou smlouvu o jeho zřízení pokládá za platný právní úkon a dovozuje, že pokud předseda družstva při podepisování smlouvy překročil zákonné zmocnění, podle § 22 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb. platí, že družstvo svým dalším jednáním tento úkon schválilo. Uzavírání hospodářských smluv o odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání – podle názoru žalobkyně – patřilo k běžné činnosti družstva a ke sjednání smlouvy postačoval proto pouze podpis předsedy družstva. K řečenému žalobkyně dodala, že družstvo, jež pozemky oprávněně užívalo od roku 1981, bylo se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo trvalého užívání patří, a proto je mohlo (jako oprávněný držitel) nabýt i vydržením. Podle ustanovení § 879c odst. 1 obč. zák. se pak toto právo změnilo na právo vlastnické. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté změny rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V posuzované věci shledává dovolací soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v otázce vzniku práva trvalého užívání podle § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku (jež se za daných skutkových okolností mělo transformovat v právo vlastnické; § 879c odst. 1 obč. zák.), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním označených právních otázkách (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 70 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 30. 4. 1990, části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním, zejména družstevním nebo společenským. Podle § 879c obč. zák. právo trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnost tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnické právo osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Otázkou vzniku práva trvalého užívání pozemku (jako podmínky pro jeho transformaci na právo vlastnické) se Nejvyšší s