28 Cdo 1778/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1778/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 3. 2014 Spisová značka:28 Cdo 1778/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1778.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.5.2014IV.ÚS 1781/14JUDr. Vlasta Formánkováodmítnuto6.8.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1778/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně České spořitelny, a.s., IČ: 45244782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, proti žalované M. B., zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9, o zaplacení částky 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 214/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 12 Co 557/2012-106, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. února 2012, č.j. 14 C 214/2010-77, ve výrocích I a III, jimiž tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% z uvedené částky za dobu od 19. 11. 2010 do zaplacení, vše v měsíčních splátkách po 5.000,- Kč měsíčně (výrok I) a současně žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 13.406,- Kč v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč (výrok III). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na běžný účet žalované (vedený Komerční bankou, a.s.) byly dne 24. 9. 2009 připsány dvě peněžité částky ve výši 250.000,- Kč a 240.000,- Kč. Toliko částka 240.000,- Kč byla poukázána (a odepsána) z běžného účtu jeho majitele A. Š., na základě příkazu k úhradě, který podal dne 23. 9. 2009 u pobočky žalující banky, u níž měl veden svůj běžný účet. Částka 250.000,- Kč byla žalující bankou odeslána na účet žalované jako tzv. mylná platba, z prostředků banky, v situaci, kdy majitelem účtu původně podaný příkaz k úhradě této částky z téhož dne (23. 9. 2009) jím byl vzápětí účinně „stornován“. Žalovaná následně ze svého účtu vybrala veškeré peněžní prostředky a účet zrušila, čímž zabránila možnosti, aby se žalobkyně domohla nápravy opravným zúčtováním. Při právním posouzení věci dospěl i odvolací soud k závěru, že odepsáním částky 250.000,- Kč z prostředků žalující banky a jejím připsáním na účet žalované došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně; takto získané bezdůvodné obohacení je žalovaná povinna žalobkyni vydat podle ustanovení § 451 odst. 1 a § 456 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na „ustanovení § 237 občanského soudního řádu“, namítajíc, že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Odvolacímu soudu žalobkyně vytýká, že své rozhodnutí založil na neúplných a nesprávných skutkových zjištěních, nevzal-li v úvahu, že i částku 250.000,- Kč žalovaná obdržela „z majetkové sféry manželů Š.“, a že jde o částku určenou ke splnění jejich dluhu, který jim vznikl vůči žalované ze smlouvy uzavřené těmito stranami dne 10. 6. 2009. I s těmito peněžními prostředky na svém účtu žalovaná naložila v dobré víře, že jí patří, dříve, než od žalobkyně obdržela výzvu k jejich vrácení. Namítá, že soudy pominuly okolnost, že obě poukázané platby vycházejí z příkazů k úhradě vystavených jejím dlužníkem, panem A. Š., a dovozuje, že odeslání peněz bankou bez příkazu majitele účtu „mechanismy banky naprosto vylučují“. Za daných skutkových okolností pokládá žalovaná za nesprávný i právní závěr soudu, že je ve věci pasivně legitimována. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud do doby rozhodnutí o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Námitkami, že odvolací soud pominul některé rozhodné skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo (jejichž prostřednictvím žalovaná konstruuje právní důvod k plnění), dovolatelka uplatňuje z obsahového hlediska dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.; jeho prostřednictvím však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Z citovaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem zde může být jedině nesprávné právní posouzení věci. Pro otázky skutkové rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (podepřenými zejména listinnými důkazy) přitom vyplývá, že částka 250.000,- Kč byla poukázána nikoliv z účtu dlužníka žalované pana A. Š., nýbrž šlo o mylnou platba z prostředků banky na účet žalované, v situaci, kdy majitelem účtu dříve podaný příkaz k úhradě byl před jeho realizací účinně odvolán. Nápravu tohoto stavu již nebylo možno zjednat ani provedením tzv. opravného zúčtování (postupem dle tehdy platné vyhlášky č. 62/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů), poté, co žalovaná svůj účet u banky zrušila. Mezi žalobkyní a žalovanou tudíž vznikl vztah z bezdůvodného obohacení (žalované se dostala na úkor žalobkyně majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu; § 451 odst. 2 obč. zák.), nešlo-li prokazatelně o plnění poskytnuté žalované jejím dlužníkem v rámci žalobkyní tvrzeného závazkového vztahu. Aktivně legitimovanou osobou k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) je žalobkyně jakožto osoba, na jejíž úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzená). Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodného obohacení pasivně legitimován (kdo je obohaceným), vyplývá pak z ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák.; je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněn zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku věcné legitimace srov. např. rozsudek ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, rozsudek ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007, nebo rozsudek ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013 – všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Obohacenou osobou je zde zřetelně žalovaná, na jejíž účet byly žalobkyní poukázané peněžní prostředky připsány, čímž došlo ke zvýšení aktiv na straně žalované (bezdůvodně obohacené), na úk