28 Cdo 1798/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1798/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 8. 2009 Spisová značka:28 Cdo 1798/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1798.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2926/09JUDr. Vladimír Kůrkaodmítnuto11.04.2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1798/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. D. L., a 2. H. L., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 14. 11. 2008, sp. zn. 11 Co 308/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 126/2006 (žalobců D. L. a H. L., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. K. V., zastoupenému advokátem, o vydání věci, za účasti v řízení P. D., /na straně žalované/, takto : I. Dovolání dovolatelů se odmítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.                       O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 10. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 28. 2. 2008, č.j. 10 C 126/2006-315. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému městu uloženo uzavřít se žalobkyní D. L. dohodu o vydání  jedné ideální poloviny domu čp. 659 (objektu bydlení) a pozemku parc.č. 2102/1, jakož i domu čp. 1018 a pozemku parc.č. 2103 v katastrálním území K. V. Byla však zamítnuta žaloba žalobců se žalobním návrhem, aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít se žalobcem H. L. dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 659 (objektu bydlení) a pozemku parc.č. 2102/1 a ideální poloviny domu čp. 1018 (objektu bydlení) a pozemku parc.č. 2103 v katastrálním území K. V. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobkyni D. L. na náhradu nákladů řízení 247.627,10 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Žalobci H. L. bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 217.453,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Žalovanému městu bylo také ještě uloženo zaplatit soudní poplatek 43.630,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. O odvolání žalobců i žalovaného města proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 14. 11. 2008, sp. zn. 11 Co 308/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo především odmítnuto odvolání žalobkyně D. L. proti výrokům (označeným II. a IV.) rozsudku soudu prvního stupně. Dále byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném I.) o vydání nemovitostí žalobkyni D. L. (s dílčím formulačním upřesněním tohoto výroku). Bylo také rozhodnuto, že žalobce H. L. je povinen zaplatit žalovanému městu na náklady odvolacího řízení 76.642,36 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník řízení P. D. nemá vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení odvolacího a že také žalobkyně D. L. a žalované město nemají vůči sobě právo na náhradu odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 občanského soudního řádu a shledal rozsudek soudu prvního stupně správným a odpovídajícím zjištěnému skutkovému stavu. Odvolací soud uváděl, že v řízení vycházel z právního názoru dovolacího soudu, vyjádřeného v jeho zrušovacím rozsudku z 22. 12. 2005 (28 Cdo 367/2004 Nejvyššího soudu), zejména pokud jde o posouzení znaků oprávněné osoby v daném případě podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud vycházel z toho, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně D. L. – E. L. uplatnil dne 28. 4. 1995 nárok na vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, „když za rozhodné datum (z hlediska nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.) bylo tu třeba posuzovat den 30. 4. 1995“. E. L. již dne 23. 10. 1947 žádal o vydání těchto nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., když zároveň doložil svou tehdy vyžadovanou státní spolehlivost. Z toho odvolací soud dovozoval, že jsou tu dány předpoklady pro vyhovění žalobnímu návrhu žalobkyně D. L., jako jediné dědičky po E. L. (který zemřel 26. 2. 2002 v průběhu tohoto soudního řízení). Pokud šlo o nárok dalšího žalobce H. L. uváděl tento žalobce v soudním řízení, že mezi ním a E. L. existovala dohoda (dokládaná písemným prohlášením z 21. 8. 2007), že E. L. vznese restituční nárok za oba a že „bude jednat svým jménem a na svůj účet, pokud jde o polovinu nároku k předmětným nemovitostem, i na účet H. L., pokud jde o zbývající polovinu nároku k předmětným nemovitostem“. Soud prvního stupně však dospěl v této právní věci k závěru, že plnomocnicí původního žalobce E. L. Z. H. nebylo v tomto řízení přesvědčivě doloženo, že by existoval právní vztah tzv. nepřímého zastoupení mezi E. L. a H. L. Odvolací soud ostatně shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že „při řešení restitučního nároku, u něhož je důležité a podstatné, kdo jej uplatnil, nepřímé zastoupení v podstatě nepřichází v úvahu, takže nepřímé zastoupení je tu pojmově vyloučeno“. Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že žalobce H. L. neprokázal, že by on při uplatnění restitučního nároku vůči povinnému M. K. V. postupoval v souladu s ustanovením § 5 zákona č. 87/1991 Sb. a že by řádně a včas požádal o vydání nemovitostí původně vlastnicky patřících F. L. (tedy jeho babičce), jejímž právním nástupcem byl však E. L. Za těchto uvedených okolností odvolací soud tedy shledal zamítnutí žaloby žalobce H. L. věcně správným (s poukazem na ustanovení § 219 občanského soudního řádu), stejně jako výrok o vyhovění žalobě D. L. Pokud však D. L. podala odvolání proti výroku soudu prvního stupně, týkajícímu se žalobce H. L., tj. proti výrokům rozsudku označeným II. a IV. odvolací soud její odvolání odmítl (podle § 218 písm. b/ občanského soudního řádu) jako podané někým, kdo k němu není oprávněn a u něhož není dána tzv. subjektivní přípustnost odvolání ve smyslu ustanovení § 201 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že vedlejší účastník řízení P. D. se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdal. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 20. 1. 2009 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany obou žalobců bylo dne 17. 3. 2009 podáno u Okresního soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v tom rozsahu, v jakém nebylo žalobcům vyhověno, a to co do návrhu na vydání druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že je řízení v této právní věci postiženo vadou, která mohla mít vliv na výsledek nesprávného rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelé především zdůrazňovali, že v tomto řízení bylo prokázáno, že mezi žalobcem H. L. a původním žalobcem E. L. existoval vztah nepřímého zastupování a že tento vztah má právní účinky i v oblasti práva restitučního. Dovolatelé trvají na tom, že původní žalobce E. L. jednal za žalobce H. L. „Žalobce H. L. plně důvěřoval původnímu žalobci E. L. natolik, že celou věc ponechal na něm a domníval se, že po úspěšném konci restitučního řízení převede užitek ze žaloby původní žalobce v odpovídajícím rozsahu na jeho osobu; žalobce H. L. se o smrti původního žalobce E. L. dověděl až poté, co byl kontaktován členy rodiny uvedeného původního žalobce na základě podnětu zástupce žalobkyně D. L.; proto vstoupil do řízení až později. Původní žalobce splnil v tomto řízení svou povinnost vyplývající z břemene tvrzení v tomto řízení i břemene důkazního. Plná moc, kterou E. L. udělil Z. Ch., správně uváděla původního žalobce jako jediného zmocnitele, neboť to bylo přesně v souladu s tímto jejich dohodnutým vztahem“. Žalobce H. L. je přesvědčen, že jeho tvrzení byla prokázána jeho učiněným čestným prohlášením a výpovědí Z. Ch. Dovolatelé jsou toho názoru, že nepřímé zastoupení sice občan