28 Cdo 1936/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1936/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 2. 2026 Spisová značka:28 Cdo 1936/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.1936.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady podání Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1936/2025-1281 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) R. H. a b) R. J., zastoupených JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pernerova 676/51, s adresou pro doručování: Moravská Ostrava, Masarykovo náměstí 38/21, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 16 C 39/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2025, č. j. 21 Co 40/2025-1258, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.606,86 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Abrahama do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 16 C 39/2018-1232, nahradil projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY, obci XY ve prospěch žalobkyň, přičemž každé náleží ideální polovina z nich (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Ve svém v pořadí již čtvrtém (po předchozích kasacích ze strany odvolacího soudu) rozhodnutí ve věci okresní soud zopakoval mezi účastníky nesporné, a sice, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jimž (resp. jejichž právnímu předchůdci) nebylo možné původně odňatý pozemek PK č. XY v k. ú. XY vydat, neboť byl po přechodu na stát zastavěn. Žalobkyním tak svědčí právo na náhradní pozemek podle § 11a zákona o půdě. S ohledem na prokázanou liknavost žalované v uspokojování jejich restitučního nároku pokládal žalobu na nahrazení projevu vůle za důvodnou. Po několika změnách žaloby a pravomocném rozhodnutí ve vztahu k identifikovanému pozemku v k. ú. XY se předmětem řízení staly shora označené náhradní pozemky. Ve vztahu k nim bylo mezi stranami nesporné, že jsou k vydání vhodné jakožto náhradní. Ostatně byly žalobkyněmi vybrány ze seznamu pozemků navrhovaných žalovanou. Vázán právním názorem odvolacího soudu, zabýval se okresní soud cenou nevydaného pozemku, respektive spornou výší restitučního nároku. Při jejím určení vyšel ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Švece, jenž neaplikoval srážky podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „oceňovací vyhláška“), z důvodu nemožnosti napojení posuzovaného pozemku na veřejnou kanalizaci a veřejný vodovod. Podrobným dokazováním (včetně výslechu znalce i dalších svědků) byla možnost připojení pozemku na zmíněné inženýrské sítě prokázána, pročež soud vyšel z hodnoty pozemku stanovené znalcem bez použití srážek. Námitky žalované opřené o podklady znaleckého posudku Ing. Bureše týkajícího se jiných pozemků odmítl soud jako pro řízení irelevantní. Nepřekračuje-li hodnota náhradních pozemků nevyčerpanou část restitučního nároku, bylo možné žalobě ve vztahu k nim vyhovět. 2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 2. 2025, č. j. 21 Co 40/2025-1258, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Zrekapituloval průběh řízení včetně výsledků dokazování před soudem prvního stupně. Kvituje jeho skutkové i právní závěry, napadené rozhodnutí potvrdil. 3. Proti rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaná, označujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce aplikace srážek dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky. Nesouhlasí se závěry soudů o možnosti připojení původního pozemku restituentů na veřejnou kanalizaci. Rozlišuje mezi veřejnou kanalizací a vnitropodnikovou kanalizací vybudovanou pro potřeby konkrétního objektu, přičemž závěr o charakteru dotčené kanalizace označuje za otázku právní, již nalézací soudy posoudily nesprávně. Napadá rovněž způsob zjišťování rozhodných skutečností, vytýkajíc soudům, že vycházely z domněnek znalce, a nikoliv z jí označených důkazů. V neposlední řadě namítá nesprávný výklad přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky, relativizující fakticky význam srážek jako korektivu tržní hodnoty. Z předeslaných důvodů žádá zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. 4. K dovolání se negativně vyjádřily žalobkyně, jež je navrhly odmítnout, respektive zamítnout. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností, potažmo přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Dovolání ovšem řádným není. 10. Zprvu nelze přehlížet, že, byť dovolatelka jako důvod přípustnosti svého podání avizuje odklon naříkaného rozsudku od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce (ne)aplikace srážek ve smyslu oceňovací vyhlášky, žádné jeho konkrétní rozhodnutí neoznačuje. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam zmíněných hledisek považuje za splněné, neboť není úkolem dovolacího soudu přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Odkazuje-li pak na nesoulad s dosavadní judikaturou, je zapotřebí konkrétně jmenovat, se kterými rozhodnutími má být napadené rozhodnutí v rozporu (k tomu viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1820/2022, uveřejněný pod č. 90/2024 Sb. rozh. obč., body 22 a 23, eventuálně jeho usnesení ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1659/2023). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 134/2021, a ze dne 1. 9. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1423/2025, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 35–38, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Neuvádí-li v nynějším případě dovolatelka jediné rozhodnutí, s nímž by měl napadený rozsudek kolidovat, ani nepředkládá jinou otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., zjevně tak nedostává požadavku na vymezení přípustnosti mimořádného opravného prostředku, což brání jeho věcnému projednání. Zmíněnou obligatorní náležitost pak postrádá dovolání i v části zaměřené na výklad normy v příloze č. 7 oceňovací vyhlášky, pročež ani zde nemůže být jeho přípustnost založena. 11. Nad rámec shora vysloveného je