28 Cdo 1945/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1945/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2025 Spisová značka:28 Cdo 1945/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.1945.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 18 předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 26.11.2025I.ÚS 3513/25 Jan Wintr Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1945/2025-423 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Mníšek u Liberce, IČ 46748474, se sídlem v Raspenavě, Fučíkova 637, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Thákurova 676/3, proti žalovaným: 1) I. U., zastoupená Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územním pracovištěm Ústí nad Labem, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 65/2018, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. prosince 2024, č. j. 29 Co 35/2024-393, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 345 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 29 Co 35/2024-393, rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 9. 2023, č. j. 26 C 65/2018-333, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 10. 2024, č. j. 26 C65/2018-368, potvrdil výrocích I a II, jimiž bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je žalovaná 2), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1/ (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a změnil jej ve výroku III o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2/ (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 1). Předestřela otázku, zda žalobkyni svědčil naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku ve prospěch žalované 2), podala-li žalobu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, v situaci, kdy k převodu pozemku na žalovanou 1) došlo až po účinnosti tohoto zákona. Měla za to, že tato otázka v judikatuře dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Kladla dále otázku, zda v posuzovaném případě jsou dány mimořádné okolnosti odůvodňující prolomení blokačního § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), spočívající v tom, že Pozemkový fond ČR neměl k převodu připomínek a na pozemku je rodinnou farmou dovolatelky provozována zemědělská výroba. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3155/2021, a nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, publikovaný pod č. 98/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, publikovaný pod č. 35/2019 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17, publikovaný pod č. 14/2019 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 4121/18, publikovaný pod č. 417/2020 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Konečně vznesla otázku, zda nárok žalobkyně zanikl, uplatnila-li jej po marném uplynutí tříleté lhůty stanovené § 11 odst. 7 zákona č. 428/2012 Sb. Mínila, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena; podpůrně odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5143/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3116/2018. 3. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. 4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018) vyplývá, že církevní právnické osoby se v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mohou domáhat určení vlastnického práva státu k původnímu historickému církevnímu majetku i tehdy, přešel-li na jinou osobu na základě pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle (k vydání náhradního zemědělského pozemku), pokud bylo v důsledku takového rozhodnutí porušeno blokační ustanovení (zde § 29 zákona o půdě). Žaloba podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. pak není určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, či ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017). Aktivní věcná legitimace oprávněné (církevní právnické) osoby k podání určovací žaloby přitom vyplývá z (neplatného) převodu či přechodu církevního majetku, jenž byl uskutečněn v rozporu s blokačními ustanoveními § 29 zákona o půdě nebo § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ale případně též v rozporu s ustanovením § 13 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb., zapovídajícím převod či přechod věcí z původního historického církevního majetku na jiného i po účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3155/2021). 6. Závěry odvolacího soudu tedy nikterak neodporují výše citované judikatuře dovolacího soudu, dovodil-li, že žalobkyně (církevní právnická osoba) je ve sporu aktivně věcně legitimována a v úspěšném uplatnění nároku jí nemůže bránit nedostatek naléhavého právního zájmu, domáhá-li se ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. určení vlastnického práva státu k původnímu historickému církevnímu majetku, který na základě rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 11. 2012, č. j. 13 C 281/2005-477, o nahrazení projevu vůle (vydání náhradního zemědělského pozemku v režimu zákona o půdě), jenž nabyl právní moci dne 3. 1. 2013, v rozporu s blokačním ustanovením § 13 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb. přešel do vlastnictví třetí osoby. 7. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného výše uvedenými zákonnými blokačními ustanoveními (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 21/2011, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, publikovaný pod č. 98/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), kdy v intencích ustálené judikatury, jež akcentuje význam těchto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví, je nutno současně konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími zákonné blokaci posouzeno jako platné, musí tento zá