28 Cdo 1996/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1996/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2007 Spisová značka:28 Cdo 1996/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1996.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 721/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1996/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele E. G., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 16.11.2006, sp. zn. 56 Co 3/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 35/2004 (žalobce E. G., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. M. H., a 2. O. H., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka řízení - České republiky - M.f. ČR,  takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě, podané v této právní věci u soudu 21. 2. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 9. 6. 2005, čj. 12 C 35/2004-425. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně (v jeho výroku označeném I.) byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce E. G. je vlastníkem objektu bydlení č. 843 a pozemků parc. č. 2976/13 (o výměře 127 m2) a parc. č. 2976/2 (o výměře 733 m2) v katastrálním území H., zapsaných na listu vlastnictví č. 2506 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště O. Dalším výrokem (označeným II.) tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo určeno, že budova čp. 843 a pozemek parc. č. 2976/13 (o výměře 124 m2) i pozemek parc. č.  2976/2 (o výměře 704 m2) v katastrálním území H., jsou ve společném jmění manželů Ing. M. H. a O. H.   Ve výroku označeném III. bylo žalobci E. G. uloženo vyklidit a žalovaným Ing. M. H. a žalované O. H. předat uvedené nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto (výroky označenými IV. a V.), že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalobci E. G. bylo uloženo zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Opavě na náhradu státem placených nákladů řízení 1.250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce E. G. proti rozsudku Okresního soudu v Opavě z 9. 6. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 16.11.2006, sp. zn. 56 Co 3/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí určovací žaloby žalobce E. G., ve výroku o určení vlastnictví žalovaných Ing. M. H. a O. H. a ve výroku o povinnosti vyklidit nemovitosti uvedeným žalovaným. Byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalobce E. G. předat žalovaným M. H. a O. H. vyklizené nemovitosti, a to tak, že tento žalobní návrh byl zamítnut. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci E. G. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Opavě na náhradu nákladů řízení, placených jím v řízení před ním, 1.250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobci E. G. bylo uloženo zaplatit žalovaným Ing. M. H. a O. H. společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.346 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Uvedenému žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Opavě na úhradu soudního poplatku 4.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce   E. G. nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud především uváděl, že nevyhověl žalobcově žádosti o přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, která byla odůvodněna tím, že žalobce požádal Evropský soud pro lidská práva ve Štrassburku o přidělení právního zástupce, který by jej zastupoval v nastávajících soudních řízeních. Podle názoru odvolacího soudu „skutečnosti, kterými žalobce doprovázel návrh na přerušení řízení, nejsou kvalifikovanými důvody k postupu podle § 109 občanského soudního řádu ve spojení s § 211 téhož právního předpisu.“ Odvolací soud dále uváděl, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně projednal v nepřítomnosti žalobce a jeho zmocněnce s poukazem na ustanovení § 101 odst. 3 občanského soudního řádu. Odvolací soud měl za to, že tu odvolacímu soudu nebylo věrohodně doloženo, zda u žalobce E. G. byla dána nezpůsobilost zúčastnit se jednání u odvolacího soudu; odvolací soud byl toho názoru, že „z průběhu vyšetřování nebyly zjištěny objektivní příčiny žalobcovy zdravotní indispozice.“ Odvolací soud byl toho názoru, že u žalobce E. G. není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu na požadovaném určení, neboť tento naléhavý právní zájem nevyplývá jen z toho, že „vzhledem k potřebě souladu mezi zápisy v katastru nemovitostí a skutečným stavem“ je potřeba určovacího rozhodnutí soudu, jak se domníval soud prvního stupně. Odvolací soud naopak měl za to, že žalovaným na rozdíl od žalobce nelze upřít naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení (uplatněném vzájemným návrhem), aby byla dosažena právní jistota jejich právního vztahu k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení. Odvolací soud poukazoval na předchozí zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 1. 2004 (22 Cdo 355/2003), v němž byl zaujat právní názor, že „žalobce se mohl v daném případě domáhat obnovení svého vlastnického práva jen způsobem upraveným v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a za podmínek v tomto zákoně stanovených.“ Žalobce v daném případě podepsal ještě jako čs. občan dne 17.10.1985 renunciační prohlášení o vzdání se majetku a vystěhoval se do ciziny v roce 1987 (dne 28.2.1987), když před tím dne 18.1.1987 byl ze státního svazku tehdejší ČSSR propuštěn co do svého státního občanství. Žalobcova vůle byla v renunciačním prohlášení ze 17.12.1985 vyjádřena srozumitelně a určitě. Vzhledem k uvedeným okolnostem odvolací soud potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se určení a ochrany vlastnického práva žalovaných podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku a o povinnosti žalobce vyklidit nemovitosti, o něž jde v tomto řízení. Byl však změněn rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo uloženo žalobci předat vyklizené nemovitosti žalovaným v požadované lhůtě, neboť k vyhovění takovému žalobnímu návrhu neshledal odvolací soud oporu v žádném ustanovení některého právního předpisu. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud změněným výrokem, a to s poukazem na ustanovení § 142 odst. 3 a § 224 odst. 2 občanského soudního řádu, když žalovaní, kteří neuspěli jen v nepatrné části předmětu řízení, se práva na náhradu těchto odpovídajících nákladů řízení vzdali. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. O soudním poplatku (jeho doplacení) rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce G. v řízení zastupoval, dne 15. 1. 2007, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 12. 3. 1990 u Okresního soudu v Opavě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 16. 11. 2006, sp. zn. 56 Co 3/25006 Krajského soudu v Ostravě, vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 35/2004, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že v řízení v této právní věci došlo k vadě řízení, která mohla mít za  následek nesprávné rozhodnutí ve věci,  a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především zdůrazňoval, že tu odvolací soud řešil, podle jeho názoru nesprávně, právní otázku, zda je na základě tzv. renunciačního prohlášení možné realizovat ve prospěch státu majetek osoby cizí státní příslušnosti (v daném případě státního občana S. r. N., která „toto prohlášení nikdy jako cizí občan nepo