28 Cdo 2031/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2031/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 11. 2024 Spisová značka:28 Cdo 2031/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.2031.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Bezdůvodné obohacení Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 107 odst. 1,2 obč. zák. § 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 12. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 31.01.2025IV.ÚS 326/25 Zdeněk Kühn odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost28. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2031/2024-1763 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně D. M., zastoupené Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, proti žalované M. M., zastoupené Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nad Olšinami 2445/27, o 961.410 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 160/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2024, č. j. 17 Co 27/2024-1712, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 21 C 160/2012-1652, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.580.938 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části požadovaného příslušenství (výroky II – V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok VI) i státu (výrok VII). Ve většině tak vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně z pozice spoluvlastnice blíže identifikovaných pozemků a budovy v XY, k. ú. XY, domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve výnosech z řečených nemovitostí za definovaná období a nadužívání spoluvlastnického podílu žalovanou, která byla i správkyní společné věci. Soud po provedení obsáhlého dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně se stala spoluvlastnicí nemovitostí po smrti svého otce, přičemž jí příslušel podíl o velikosti 1/8. Na základě darovací smlouvy mezi žalobkyní a jejím bratrem se stala čtvrtinovou spoluvlastnicí. Z předložených výsledovek, jakož i ze znaleckých posudků a vázán žalobním žádáním (v případě kompenzace za bránění v užívání bytu po otci žalobkyně) usoudil, že žalobkyni náleží žalovaná suma sestávající ze čtyř částek – A) čtvrtina příjmu domu za rok 2008 (86.801 Kč), B) podíl na zisku z přelomu let 2008–2009 ve výši 500.000 Kč, C) poměrná část ze zisku domu za rok 2010 (615.169 Kč) a D) náhrada za nemožnost užívání bytu č. 20 v celkové výši 378.968 Kč. Aplikuje na zjištěný skutkový stav zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), kvalifikoval uplatněné právo jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Poněvadž bylo žalovanou získáno úmyslně (v podobě nepřímého úmyslu), není právo na jeho vydání v intencích § 107 odst. 2 obč. zák. promlčeno. Uběhnout nemohla ani případná subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák., dozvěděla-li se žalobkyně o bezdůvodném obohacení až po předložení účetnictví za roky 2008 a 2009 na schůzi spoluvlastníků dne 26. 5. 2011. Z vylíčených důvodů soud prvního stupně žalobě co do jistiny v plném rozsahu vyhověl. 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 17 Co 27/2024-1712, rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu do částky 619.528 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl, jinak jej ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů účastníků (výrok II) i státu (výroky III a IV). Městský soud částečně zopakoval dokazování, ale ve většině skutkových zjištění i právních závěrů odkázal na podrobné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s výjimkou samotné výše bezdůvodného obohacení. Akcentoval, že při jejím stanovení je zapotřebí zohlednit velikost spoluvlastnického podílu žalobkyně v konkrétním období. Přisouzenou částku tudíž patřičně ponížil, vycházeje přitom z faktu, že se žalobkyně spoluvlastnicí s podílem o velikosti 1/8 stala až v průběhu roku 2008, ke dni smrti svého otce (XY), a čtvrtinovou spoluvlastnicí pak až ode dne 27. 8. 2010, kdy byl proveden vklad do katastru nemovitostí na základě darovací smlouvy uzavřené mezi ní a jejím bratrem. Odmítl dílčí odvolací argumenty žalované ohledně procesního postupu obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho názorem stran namítaného promlčení. S ohledem na řečené rozhodl, jak bylo uvedeno shora. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním žalovaná, spatřujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, respektive v přítomnosti otázky, jež doposud nebyla v judikatuře řešena. Dovolatelka považuje znalecký posudek za procesně nepoužitelný, neboť nepřípustně obsahuje i závěry právní, konkrétně v otázce „přiměřenosti“ obohacení, vyčísluje-li výnos ze spoluvlastněných nemovitostí či tržní nájemné. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 557/2004 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 15/2022. Dovolatelka pak žalovaný nárok považuje za nedůvodný a opakuje, že žalobkyně jej měla (co se týče výnosů za rok 2008 a aktiv rozdělovaných mezi spoluvlastníky na přelomu let 2008/2009) uplatnit již v dědickém řízení po svém otci, což neučinila. Právní mocí usnesení o dědictví tak počala běžet subjektivní promlčecí doba, která uplynula před podáním žaloby (k tomu cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 590/2012), a je proto nerozhodný běh objektivní promlčecí doby. Nesouhlasí nadto, že by se obohatila úmyslně, odkazujíc přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 134/2002. Zisk z nemovitostí za rok 2010 sice za promlčený nepokládá, má však za to, že pro absenci hmotněprávní výzvy není tato pohledávka žalobkyně prozatím splatná. Co se pak týče částky odpovídající obohacení za nadužívání spoluvlastnického podílu znepřístupněním bytu po zemřelém otci žalobkyně, dovozuje i zde žalovaná, že právo na jeho vydání je promlčené. Část získaná v období od smrti právního předchůdce žalobkyně do rozhodnutí o dědictví pak nemusí být žalovanou ve smyslu § 455 odst. 1 obč. zák. vydána, domnívala-li se na základě závěti (později prohlášené za neplatnou), že je sama dědičkou. Dále namítá, že žalobkyně se nestala univerzálním právním nástupcem svého bratra, pročež nemá právo domáhat se nároků, které vznikly jemu v době před uzavřením darovací smlouvy, jíž byl jeho podíl na dotčených nemovitostech na žalobkyni převeden. Konečně pak dovolatelka s odkazem na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 namítá porušení svého práva na spravedlivý proces v několika aspektech. Odkazujíc na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 593/17 a sp. zn. I. ÚS 74/06), považuje napadené rozhodnutí za neřádně odůvodněné, obsahuje-li stručné odkazy na rozhodnutí obvodního soudu, aniž by se odvolací soud vypořádal se všemi argumenty žalované stran zjištěného skutkového stavu a jí navrhovanými důkazy (I. ÚS 3067/10, I. ÚS 854/09). Mimo jiné též míní, že řízení nebylo vedeno nestranně, vyzýval-li soud žalovanou k prokázání tvrzení, čímž ulehčoval žalobkyni. Vzhledem k řečenému navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. 4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. III. Přípustnost dovolání 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností ve všech částech a následně přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena ji